Jak ten čas strašně letí. Včera jsem se cítila být holčičkou, dneska na mne dvě holčičky volají, babičko! Dokud vás všude nepíchá a nebolí, často vás napadne, jak ty děti stárnou, zatímco my jsme stále mladí... Jenomže... dokud...
Pak přijde čas zdravotních problémů, člověk se cítí pod psa, postává u okna, dívá se ven a přemýšlí, jak všechno rychle běží, jak je život krátký a často smutný, a přece krásný. Také někdy medituji - zda být či nebýt, když v tom mi do zorného úhlu vstoupí muž. Blíží se sedmá a on se čiperně vrací z ranního nákupu křupavých rohlíčků a mléka pro svá vnoučátka a dceru. Vůbec nestárne. V létě mě budí zpěvavý zvuk jeho kosy, když po ránu žne trávu, večer, když já padám únavou, slyším ho u ohně dovádět s vnoučaty. V zimě se v jeho okně často svítí. Patrně čte, nebo něco studuje. Asi si teď říkáte, že jsem se buď zamilovala, nebo že mi haraší. Ani jedno ani druhé. Já toho pána mám ráda už hrozně dlouho, vlastně od svých 11 let, kdy jsem přišla do šesté třídy na Tyršovku. Učil tam ruštinu. Největší radost nám pak udělal na gymnáziu, kam přešel spolu s námi. Kromě ruštiny zde učil angličtinu. Být kantorem je krásné, když umí souznít s duší dítěte. A on to uměl bez podbízení. Zdá se mi skutečně neuvěřitelné, že pan profesor Herynk se v těchto dnech dožívá 80 let. Velice mne, a myslím, že všechny jeho žáky, kteří ho mají stejně rádi jako já, těší, že je oslaví v plném zdraví, duševní svěžesti a se smyslem pro jemný humor, který je mu vlastní.
My, pane profesore, se celá třída s Vámi těšíme 22. května opět na shledanou na abiturientském sjezdu po... (ne, neřeknu po kolika letech, jde z té číslovky hrůza). Zatím Vám přejeme do dalších let hodně, hodně, hodně zdraví, štěstí a radosti. Věřím, že se k tomuto přání připojují všichni lidé, kteří Vás znají.
