Pane Halbich,
V Rumburských novinách jsem několikrát četl Váš článek Kynologové informují a poprvé jsem četl noviny Výběžek, budete i zde psát články? Koupil jsem si štěně s rodokmenem, budu ho cvičit, jak mám tedy postupovat, abych ho nezkazil? Jedná se mi hlavně o provádění stop i o celkové chování.
Ladislav Suchánek, Jablonec n.N.
Pane Ladislave,
moc mě těší, že máte zájem o dění v kynologii, a já se budu snažit Vám odpovědět, jak nejlépe budu umět:
Začáteční práce s budoucím stopařem
Pes má začít se stopováním pokud možno v neútlejším mládí. Je velmi důležité, abychom se ve formě hry co nejintezívněji zabývali štěnětem. Jako nejdůležitější základ pozdějších pachových prací musíme především vybudovat kamarádský poměr mezi budoucím stopařem a námi. Tento požadavek platí pro pachové práce v mnohem větší míře než pro každou jinou práci. Nechá-li někdo štěně nejdříve několik měsíců zavřené v psinci nebo přenechá-li je malým dětem jako hračku, aniž by se s ním sám přátelsky zabýval, a začne-li pak s tímto zvířetem, které k němu nemá vůbec žádný vztah, "pracovat", pak se nesmí divit, zjistí-li, že štěně k němu nemá žádný přátelský poměr, a tím i předpoklad pro spolupráci. Příchylnost mladého zvířete získáme nejlépe, když je máme co nejvíce ve své blízkosti a když mu svou společnost co nejvíce zpříjemníme. Hrajeme si s ním, stále přitom vlídně mluvíme, mazlíme se s ním, pravidelně je krmíme, na procházkách ve volné přírodě je přivoláváme často k sobě, utíkáme před ním, a když k nám přiběhne, dáme mu buď pamlsek, nebo je hodně přátelsky pochválíme a pohladíme.
Již ve stáří 6 - 10 týdnů se má štěně s námi vesele tahat o nějakou naši starou ponožku nebo rukavici, kterou nosíme stále s sebou, takže je prosycena naším pachem. Toto tahání o "kořist" má štěně v krvi, a opakujeme-li tuto hru pravidelně denně, pak štěně brzy dychtivě očekává tuto senzaci na každé procházce ve volné přírodě. Brzy pozorujeme, že po rychlém pobíhání a skotačení se často zastaví a dívá se na nás, zda by nenašlo u nás nějakou zábavu. V takových okamžicích štěně častěji přivoláme, někdy před ním několik kroků utíkáme, a když nás dohoní, dáme mu kousek masa nebo jiný pamlsek a vlídně na něj mluvíme. Když štěně na nás obrací svou pozornost, zřejmě čeká, abychom jej zavolali, vytáhneme zmíněnou ponožku, rukavici nebo kapesník (vždy měkký, látkový předmět, který silně voní naším pachem).
Nezapomeňme přitom nikdy na nevyhnutelně nutné předpoklady: častý, pravidelný a radostný styk se štěnětem, hojná pochvala, laskavé mluvení, klid, dobrá nálada, žádné násilí. Uvedená cvičení na procházce ve volné přírodě konáme tam, kde pozornost štěněte neruší hloučky lidí, ani pasoucí se dobytek a ani jiná zvěř. Na procházku se vydáme se svým štěnětem sami, nikoli v doprovodu své rodiny nebo jiných psovodů. Bylo by nejlépe navštívit už od této doby kynologickou organizaci v Hrádku n. Nisou, kde Vám určitě poradí, jak se dále připravovat na výcvik. Sám jsem tam v roce 1952 začínal.
V dalším pokračování - První stopy štěněte.
Děkuji za zájem o mé články.
Česlav Halbich, předseda kynolog. organizace v Rumburku
