Do naší redakce přišel sám. Vysoký, šestadvacetiletý Oldřich Vít, posluchač Husovy bohoslovecké fakulty v Praze. Přítel a druh Jana Zajíce. Přišel, aby se jméno Jana Zajíce nezapomnělo, ale také proto, aby pomohl mladým lidem.
Jaký vlastně byl Jan Zajíc? Jak jste se seznámili?
On a já jsme se zúčastnili hladovky u sochy sv. Václava, v lednu, před pohřbem Jana Palacha. Honza chodil do střední železniční průmyslovky v Šumperku, kde bydlel na internátě, neboť pocházel z Vítkova. Tam také žili Honzovi rodiče, matka je učitelkou matematiky na ZDŠ a otec drogistou. Honza měl dva sourozence, asi patnáctiletou sestřičku Martu a staršího jednadvacetiletého bratra Jaroslava. Bylo vidět, že Honza má z domova dobré vychování. Tady v Praze byl velmi citlivý, příčilo se mu bezpráví. Z celého jeho jednání bylo cítit, jak intelektuálně a citově převyšuje své vrstevníky. Z rozhovorů s ním jsem poznal, že je velmi sečtělý.
V době Palachova pohřbu jste ještě byli v Praze?
Pohřeb jsme sledovali v Pařížské ulici, stáli jsme zhruba proti domu novinářů. Honza byl velmi rozrušený, plakal.
Jak jste se rozešli?
Doprovodil jsem Honzu na nádraží, kde jsem mu ještě dával naději. Do Šumperka jsem mu posílal dopisy. V posledním dopise mi Honza psal, že by chtěl studovat filozofii, ale že nezná latinu. Poslal jsem mu učebnici latiny a bibli, o kterou mne žádal. Bible však už přišla pozdě - dva dny po Honzově smrti. Ve všech třech dopisech, které jsem Honzovi během měsíce poslal, jsem se ho snažil utěšit, povzbudit a udržet při životě. Psal jsem mu, že musí svou pozornost obrátit k práci a všednímu životu.
O tom, co zamýšlí provést, ti nepsal?
Já jsem byl v úterý - v den jeho smrti - (25.2.1969) odpoledne na fakultě, kam mně telefonovali z domova. Honzova kamarádka ze Šumperka mně do telefonu řekla: "Neznal jste důvěrně Jana Zajíce? Mám vám od něho něco předat." Do telefonu nechtěla nic říci. Okamžitě jsem jel domů a tam mi předali Honzovy dopisy. Hned druhý den jsem se rozjel za Honzovými rodiči. Jejich reakce byla strašná, byl jsem vlastně první, kdo jim to řekl. Až čtvrt hodiny po mně přišel člen VB. Byl jsem také v Šumperku mezi Honzovými spolužáky. Tam jsem také poznal atmosféru, ve které Honza žil. Internát je ze tří stran obklopen kasárnami, ve kterých jsou teď sovětská vojska, z jejichž přítomnosti pramení i některé konflikty. O tom mně však Honza nepsal.
Univerzita Karlova, roč. 15,
1969, str. 5
K sebevraždě upálením
Praha /čtk/. - Protože se v souvislosti s úterní zprávou ČTK o sebevraždě upálením mladého člověka v Praze rozšířily nepravdivé pověsti, sděluje ministerstvo vnitra ČSR tyto podrobnosti:
Dne 25. února asi ve 13 hod. hlásil vůz pohotovostní jednotky VB, že se v chodbě domu č. 39 na Václavském náměstí upálil neznámý mladík. Pracovníci výjezdové skupiny městské správy VB na místě činu zjistili, že k sebevraždě muže ve stáří asi 20 let došlo na schodech ke kotelně uvedeného domu, kde se polil silně hořlavou tekutinou.
Při záchranných pracích utrpěl zranění rovněž příslušník VB, nebezpečí vážného ohrožení života mu nehrozí. Byli zjištěni čtyři svědci z řad občanů, kteří v kritické době procházeli chodbou domu. Na místě činu byly nalezeny zbytky oděvu, kufřík s několika lahvemi neznámé tekutiny a dopis. (Viz níže.) Všechny nalezené předměty převzali podle platných čs. norem vyšetřovatelé Bezpečnosti.
Totožnost upáleného není dosud přesně zjištěna. Provádí se identifikační šetření, ale s největší pravděpodobností se jedná o studenta J.Z. ze Šumperka. Podle předběžného výsledku rozboru tekutiny, zjištěné na povrchu oděvu upáleného, jde o tzv. benzínovou čisticí směs. V současné době se provádějí intenzívně další odborné expertizy a případ se dále vyšetřuje.
Rudé právo 27.2.1969
