Chloubou muzea v Rumburku jsou dva včelařské úly v podobě plastik zhotovených na vysoké umělecké úrovni, které se i mimo jiné těší nebývalému zájmu návštěvníků zdejšího muzea. Jedná se o sochy Jana Zlatoústého a Ambrože Milánského, pocházející z Brtníků. Jejich zhotovení spadá do období 18. století a s Brtníky úzce souvisí. Brtníky se v minulosti nazývaly Zeidler, což v překladu z němčiny do češtiny znamená slovo brtník neboli včelař, který se zabývá chovem včel v dutinách stromů. Ve vývoji včelařství můžeme hovořit o čtyřech obdobích a zároveň o čtyřech způsobech hospodaření: včelaření sběrném - kořistnickém, včelaření lesním - brtnickém, včelaření rolnickém - domácím a včelaření racionálním. V našem případě nás zajímá období včelaření lesního. Člověk se mohl se včelami a medem setkat již v období pravěku, kdy si po vzoru medvěda hnědého, který vybírával med z dutin stromů, obstarával med jako další doplněk svého základního jídelníčku. Následně se začalo rozvíjet nové využití lesa v podobě lesního včelařství - brtnictví. Zprvu byly včely zasedlé v dutinách stromů - v brtích. Postupem doby se začaly tyto dutiny uměle upravovat. Hlavním důvodem bylo zimní období, které bylo velkým nepřítelem včel, které přes zimu mrzly. Tak vznikl "zátvor" uzavírající přístup do dutiny tvořený kusem drnu či mazlavým blátem. Brtnictví vyžaduje člověka obratného, který dovede šplhat po stromech nebo dostávat k dutině pomocí "ostrve", kterou používal jako žebřík. Medové plásty z dutin brtník buď vylamoval, nebo později vyřezával nožem. Z počátku vybírali brtníci med hned, jak na včely přišli. Později, když už včely pěstovali, vybírali med pravidelně a v určitý čas, obyčejně na podzim. Když poznali, že tím včelám škodí, přotože často přes zimu vyhynuly pro nedostatek zásob, přestalo se s podzimním vybíráním a začalo se s "podřezem" včel na jaře. Vybra-né včelí plásty se ukládaly do koženého vaku, později do nádoby zvané "lukno", poté se dále zpracovávaly a vykapaný med se ukládal v hliněných nebo dřevěných nádobách. Med se pak používal k přímému slazení, ale i k přípravě kašovitých jídel. Dalším jeho využitím byla příprava sladkého pečiva a zhotovování medových perníků. Setkáváme se s ním i při úpravě masových pokrmů. Bývaly to pečeně nadívané masovou náplní smíchanou s mandlemi, rozinkami, kořením a medem. Med byl i důležitou součástí polévek a omáček. Medem se dokonce přislazovalo víno, pivo a známá je i tzv. medovina, která vzniká smícháním kvašeného medu s vodou.
Brtnictví přecházelo z otce na syna, a tak za dlouhou dobu vznikaly tradiční způsoby, jak se včelami zacházet. Postupem doby začaly vznikat i medařské cechy a brtnictví se stalo lidským povoláním. Kdy se tak stalo, přesně nevíme. Víme jen, že Karel IV. již r. 1350 udělil toto právo v norimberském lese. V nejstarších dobách, kdy se hospodařilo především v lesích, se včelařilo svobodně. Když se lesy poté dostaly do majetku knížat a vrchností duchovních i světských, patřily výsledky včelaření, jako vedlejší produkt lesa, majetníkům. Proto jakákoliv krádež byla předmětem vyšetřování a byla stíhána právem trpným. Popsaný způsob brtnického včelaření se udržoval po dlouhá staletí téměř nezměněn, až do jeho postupného zanikání od poloviny 16. století, kdy začíná těžba holosečí.
Chloubou muzea v Rumburku jsou dva včelařské úly v podobě plastik zhotovených na vysoké umělecké úrovni, které se i mimo jiné těší nebývalému zájmu návštěvníků zdejšího muzea. Jedná se o sochy Jana Zlatoústého a Ambrože Milánského, pocházející z Brtníků. Jejich zhotovení spadá do období 18. století a s Brtníky úzce souvisí. Brtníky se v minulosti nazývaly Zeidler, což v překladu z němčiny do češtiny znamená slovo brtník neboli včelař, který se zabývá chovem včel v dutinách stromů. Ve vývoji včelařství můžeme hovořit o čtyřech obdobích a zároveň o čtyřech způsobech hospodaření: včelaření sběrném - kořistnickém, včelaření lesním - brtnickém, včelaření rolnickém - domácím a včelaření racionálním. V našem případě nás zajímá období včelaření lesního. Člověk se mohl se včelami a medem setkat již v období pravěku, kdy si po vzoru medvěda hnědého, který vybírával med z dutin stromů, obstarával med jako další doplněk svého základního jídelníčku. Následně se začalo rozvíjet nové využití lesa v podobě lesního včelařství - brtnictví. Zprvu byly včely zasedlé v dutinách stromů - v brtích. Postupem doby se začaly tyto dutiny uměle upravovat. Hlavním důvodem bylo zimní období, které bylo velkým nepřítelem včel, které přes zimu mrzly. Tak vznikl "zátvor" uzavírající přístup do dutiny tvořený kusem drnu či mazlavým blátem. Brtnictví vyžaduje člověka obratného, který dovede šplhat po stromech nebo dostávat k dutině pomocí "ostrve", kterou používal jako žebřík. Medové plásty z dutin brtník buď vylamoval, nebo později vyřezával nožem. Z počátku vybírali brtníci med hned, jak na včely přišli. Později, když už včely pěstovali, vybírali med pravidelně a v určitý čas, obyčejně na podzim. Když poznali, že tím včelám škodí, přotože často přes zimu vyhynuly pro nedostatek zásob, přestalo se s podzimním vybíráním a začalo se s "podřezem" včel na jaře. Vybra-né včelí plásty se ukládaly do koženého vaku, později do nádoby zvané "lukno", poté se dále zpracovávaly a vykapaný med se ukládal v hliněných nebo dřevěných nádobách. Med se pak používal k přímému slazení, ale i k přípravě kašovitých jídel. Dalším jeho využitím byla příprava sladkého pečiva a zhotovování medových perníků. Setkáváme se s ním i při úpravě masových pokrmů. Bývaly to pečeně nadívané masovou náplní smíchanou s mandlemi, rozinkami, kořením a medem. Med byl i důležitou součástí polévek a omáček. Medem se dokonce přislazovalo víno, pivo a známá je i tzv. medovina, která vzniká smícháním kvašeného medu s vodou.
Brtnictví přecházelo z otce na syna, a tak za dlouhou dobu vznikaly tradiční způsoby, jak se včelami zacházet. Postupem doby začaly vznikat i medařské cechy a brtnictví se stalo lidským povoláním. Kdy se tak stalo, přesně nevíme. Víme jen, že Karel IV. již r. 1350 udělil toto právo v norimberském lese. V nejstarších dobách, kdy se hospodařilo především v lesích, se včelařilo svobodně. Když se lesy poté dostaly do majetku knížat a vrchností duchovních i světských, patřily výsledky včelaření, jako vedlejší produkt lesa, majetníkům. Proto jakákoliv krádež byla předmětem vyšetřování a byla stíhána právem trpným. Popsaný způsob brtnického včelaření se udržoval po dlouhá staletí téměř nezměněn, až do jeho postupného zanikání od poloviny 16. století, kdy začíná těžba holosečí.