Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

O muži, jehož srdce má tvar houslí

Miroslav Lošťák Miroslav Lošťák, dirigent, skladatel a hudební pedagog je jedním z mála lidí, kteří se mohou pochlubit titulem Čestný občan města Rumburku. Tato pocta se prokazuje většinou významným státníkům, ale Miroslav Lošťák ji dostal za svou neobyčejnou práci, kterou již desítky let kultivuje společnost Rumburku a Šluknovského výběžku.

Letos to bude šedesát let, kdy zahájil Miroslav Lošťák svou hudební pedagogickou činnost, kdy svému prvnímu žáčkovi ukázal, jak k sobě přivinout housle, jak uchopit smyčec a jak to zařídit, aby tyto dvě nesourodé věci vydali krásný tón.

Letos také upline padesát let, kdy založil první hudební těleso v Rumburku věnující se klasické hudbě – Rumburský komorní orchestr.

A letos také na svém narozeninovém dortu sfoukne Miroslav Lošťák osmdesát svíček symbolizujících jeho dlouhou, hudbou protchnutou životní pouť.


„Měl jsem krásné dětství. Maminka mi vždy, když mě jako malého ukládala ke spánku, vyprávěla pohádky a zpívala písničky. Měla nádherný, čistý hlas. Táta hrál na citeru, a tak mě hudba, díky rodičům, provázela celým mým životem,“ vypráví Mirko Lošťák.

Narodil se v Chudeříně, šest let před druhou světovou válkou. V roce, kdy šel poprvé do školy, padly Sudety, včetně Lošťákovy rodné vesničky, do rukou Němců. Ale ani okupace, ani válka malého Mirka od hudby neodradily. Spíše naopak.

„Každý večer jsme si doma dělali takové malé koncerty. Doprovázel jsem na housle tatínkovu hru na citeru a maminka zpívala. Zpívali a hráli jsme všechno, i zakázané české písničky. A až později jsem si uvědomil, že kdyby se to Němci dozvěděli, skončili bychom v koncentráku. Ale tehdy jsme měli radost, že hrajeme, že tvoříme hudbu a že jsme spolu.“

Hudbou proti válce
Na jednu chvíli, spojenou s hudbou, vzpomíná Mirko Lošťák dodnes.

„Bylo to někdy ke konci války a vracel jsem se ze školy v Dolním Jindřichově u Mostu domů, když mě zastihl letecký nálet spojeneckých vojsk. Jejich cílem byla tehdy litvínovská chemička, kde se z uhlí vyráběl syntetický benzín pro německou armádu. Hledali jsme úkryt a naší jedinou možností bylo sfárat do dolu a ukrýt se pod zem. Seděli jsme tam namačkáni v těsných tmavých chodbách a čekali, až nálet skončí. Jenomže ani pak jsme se nemohli dostat ven. Vypadl proud a těžní věže byly mimo provoz dalších asi pět, šest hodin. A najednou mi někdo řekl: Hej chlapče, když máš ty housle, tak na ně něco zahraj.“ A tak malý Mirko hrál, a hudbou zaháněl strach desítek lidí schovaných před válkou a smrtí dvě stě metrů pod zemí.

Hudba a nic než hudba
Během války navštěvoval Městskou hudební školu v Mostě a v Litvínově, kde se učil hrát na housle. Po válce se stal soukromým žákem profesora Bedřicha Voldána, a zároveň již jako patnáctiletý účinkoval v Litvínovské filharmonii a v symfonickém orchestru Opery v Ústí nad Labem. Část státní zkoušky z houslí složil na pražské konzervatoři v roce 1954, maturitu a absolutorium složil v Teplicích až v roce 1977. „Po válce jsem jako Čech vyrůstající v Sudetech uměl špatně česky, ale také špatně německy. A už vůbec jsem neuměl rusky, což ovšem bylo podmínkou pro studium na střední škole. Takže jsem se trochu se závěrem studia opozdil,“ vysvětluje důvody své opožděné maturity.

Sběratel muzikantů
Psal se rok 1962 a tehdy třicetiletý Miroslav Lošťák odjíždí z Mostu, kde již deset let učí na Lidové škole umění hře na housle, na dovolenou do Šluknovského výběžku. „Zdejší krajina mi učarovala. Líbila se mi a já jsem věděl, že se sem jednou vrátím. Za rok jsem tu byl zpátky, a tentokrát už napořád,“ vzpomíná Mirko Lošťák.

Své první dny v novém bydlišti využil k hledání spřízněných, na stejnou notu naladěných, duší. „Nikoho jsem tu neznal. A tak jsem zašel na oběd do restaurace a zeptal se vrchního, jestli neví o někom, kdo se věnuje hudbě. Vrchní mi doporučil Zdeňka Lukeše. Setkal jsem se s ním a dostal od něj doporučení na další hráče. Chodil jsem pak od jednoho k druhému a vysvětloval jim svůj sen. Nakonec nás bylo třináct a v březnu 1963 jsme založili Rumburský komorní orchestr. O tři měsíce později, 29. června, jsme už měli první koncert,“ zdůrazňuje zakladatel orchestru, ale také Houslového souboru Základní umělecké školy v Rumburku.

„Chtěl jsem vychovávat žáky k lásce k hudbě a vychovávat pro RKO nové hráče. Ty nejlepší jsem zařazoval do orchestru. Dělal jsem to takto po celá léta a vyplatilo se to, protože RKO se celých padesát let stále rodil nový a nový, neumíral, naopak byl a je stále plný života a mládí. Tak jsem si to přál a tak se mi to také splnilo,“ přiznává skromně.

Velké, skromné štěstí
Rumburský komorní orchestr od začátku svého působení nastavil vysokou laťku. „Hned při první příležitosti, kdy jsme vznikli, řekli jsme si, že budeme hrát klasickou, kvalitní hudbu na úrovni. Že budeme hrát zadarmo, bez nároku na honorář. A to jsme dodrželi celých padesát let,“ zdůrazňuje Mirko Lošťák a skromně dodává: „Měl jsem vlastně velké štěstí, že jsem se zde setkal s dobrými hudebníky, šikovnými a talentovanými. A to považuji za jeden ze svých velkých úspěchů.“

Úspěšný „rumburský komorák“
Právě poctivost a kvalita zaručily Rumburskému komornímu orchestru celou řadu úspěchů. Neuplynuly ani tři roky od jeho založení a již orchestr začal sbírat řadu vítězství a ocenění na okresních, krajských i celostátních soutěžích. Úspěchy však provázejí i Lošťákovy žáky. „Houslovým souborem jich za ty roky prošlo přes dvě stě. Řada z nich se dostala na konzervatoř, na vysokou školu, a velká část se jich věnuje hudbě i nadále, dvacet i pětadvacet let,“ vypočítává Miroslav Lošťák.

Avšak na otázku, který z žáků mu nejvíce uvízl v paměti, odpovídá nerad. „Je velmi těžké vyzdvihnout jen jednoho žáka. Na řadu z nich vzpomínám rád pro jejich píli, na spoustu pro jejich talent. Pozoroval jsem je od dětství, jak s housličkami vyrůstají, jak je hudba formuje a vychovává, jak se z nich stávají skvělí lidé. Vidím, jak na ně hudba působí, jak z nich díky muzice vyrůstají disciplinovanější a cílevědomější lidé.

Mám-li říct jen jedno jméno, tak snad Kateřina Sojková. Pamatuji si, jak ke mně přišla jako šestiletá holčička. A skutečně už od prvních chvil hrála krásně. Učil jsem ji deset let, vystudovala vysokou školu, nyní vyučuje na gymnáziu v Anglii. Ale nechci křivdit dalším svým skvělým žákům, například Anně Klingerové, Evě Kavanové, mému synovi a dalším, kteří jsou vynikajícími a úspěšnými muzikanty.

Dnes už není sám
Žádný začátek není jednoduchý a nebylo tomu tak ani v prvních letech Rumburského komorního orchestru. „Všechno jsem si musel dělat sám,“ vzpomíná dirigent Lošťák. „Ručně jsem přepisoval party, což bylo velmi namáhavé. Sám jsem si psal plakáty, před koncertem jsem v pokladně vybíral vstupné, abych za chvíli dirigoval koncert. Každý druhý by s tím sekl, ale ne já. Hnali mě dopředu lidi, kteří milovali hudbu, kteří chodili a chodí na naše koncerty. Dělal jsme to i pro ostatní spoluhráče, protože jsem na nich viděl, kolik toho sami obětují pro hudbu, jak je to těší, kolik času i peněz tomu věnují. Pětačtyřicet let jsem to táhl sám, ale měl jsem a mám spoustu přátel, kteří mi pomáhali a pomáhají, a jsem za to rád. Například profesor Theodor Vtípil, paní Božena Ledvinková, Helena Menšíková, hodně mi pomáhá Luděk Pištěk, který je manažerem orchestru už přes pět let.

A nyní mám své následovníky. Již jsem oznámil, že předávám Rumburský komorní orchestr do rukou Patrika Englera, už je na čase, aby v mé práci pokračovali jiní.

Napište tam…
Miroslav Lošťák dnes, kdy oslaví tři významná jubilea, předává svou práci, svůj Rumburský komorní orchestr následovníkům. Ale hudbu neopouští.

„Já bych bez hudby nedokázal být. Už sice necvičím několik hodin denně na housle, ale pořád učím žáky, hraju na klavír. Hudba je pořád se mnou a pořád mám další hudební nápady a plány,“ srší stále neobyčejnou energií Miroslav Lošťák a po krátkém zamyšlení dodává:

„Ale víte, co tam napište, to, co je opravdu podstatné. Že jsme byli všichni šťastní, když jsme hráli společně, že ti starší mohli do svého středu přibírat nové žáky a předávat jim dále své zkušenosti. Někdo moudrý kdysi napsal, že největším vyznamenáním pro žáka je, když s ním hraje jeho učitel a pak z toho má opravdovou radost.

A to je vlastně po celé to půlstoletí naše krédo – že máme hudbu rádi, že ji hrajeme sobě i jiným pro radost. Že radost rozdáváme a že jsme vlastně díky hudbě pořád šťastní.

 

Gabriela Doušová

Miroslav Lošťák

  • narodil se 4. 10. 1933 v Chudeříně u Mostu
  • 1948–1950 – člen Litvínovské filharmonie
  • 1950–1952 – člen symfonického orchestru Opery v Ústí nad Labem
  • 1954 – složil státní závěrečnou zkoušku z hry na housle na pražské konzervatoři
  • v roce 1977 složil maturitu a absolutorium v Teplicích
  • od roku 1953 vyučuje hru na housle
  • v roce 1963 založil Rumburský komorní orchestr a Houslový soubor  ZUŠ Rumburk
  • v letech 1978–1991 ředitel Lidové školy umění
  • vedl ženský pěvecký sbor a velký dechový orchestr v Rumburku
  • 1970 – zakládá smyčcový kvartet, kde účinkuje až do roku1982
  • 2003 – obdržel Česné občanství od města Rumburk
  • 2012 – obdržel Cenu ministra kultury za celoživotní přínos k rozvoji neprofesionální komorní a symfonické hudby
  • v roce 2013 oslaví 80. narozeniny, 60 let pedagogické činnosti a 50 let Rumburského komorního orchestru
Tisk Tisk | E-mail E-mail