Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

Otec Pavel Tichý na cestách mezi Brnem, Rumburkem a Santiagem de Compostelo

Rozhovor s otcem Pavlem Tichým deset let po jeho svěcení citací z tisku: „Bazilika Panny Marie ve Filipově a s ní i stovky katolických věřících se v sobotu 2. června staly svědky kněžského svěcení, které z rukou biskupa litoměřického Josefa Koukla přijal rumburský jáhen Pavel Tichý. Není bez zajímavosti, že je to od roku 1885 první svěcení, které slovutné zdi filipovské baziliky zažily. Primiční mši svatou pak již kněz Pavel Tichý odsloužil druhého dne v kostele svatého Bartoloměje v Rumburku. A byla to tichá rumburská fara, kde jsem nového kněze jen o několik dní později požádal o rozhovor,“ píše redaktor Jaromír Kulhánek.

 

Rumburská fara již zdaleka není tichým a uzavřeným místem. Pulzuje životem a aktivitami, jejichž tradici otec Pavel pomáhal zakládat.

Přišel jste do Rumburku v roce 1997 jako člen řádu salesiánů a pastorační asistent. Jaké zde byly vaše první dny a první dojmy?

Dovolte mi, abych v úvodu pozdravil všechny Rumburáky a lidi z tohoto pěkného kraje. Můj příchod na faru v Rumburku vypadal tehdy dost ostře. Představený mě požádal, abych se ujal tehdy zčerstva rekonstruované fary na Dobrovského náměstí. Povídal mi: „Tak se tam posuň, bude stačit pozametat a postupně se nastěhovat.“ Překvapením pak pro mě bylo, že stavební práce byly úplně někde jinde. Začala se teprve zazdívat okna, pokládala se dlažba. Vypadalo to, že se do zimy nenastěhujeme. Tak jsme změnili systém. Ti, kteří se na stavbě poflakovali, popřípadě kradli, museli odejít. S otcem Oldřichem jsme se zařídili podle hesla Emila Zátopka: „Když nemůžeš, přidej!“ Přidali jsme, a do zimy už bydleli. V té době se začala promýšlet vize o působení salesiánské komunity v Rumburku a okolí. Velmi mě těšilo společné hledání cesty vpřed, a děkuji všem, kteří se tehdy i nyní do toho zapojili.

Pak mě čekalo jáhenské a i kněžské svěcení v milované bazilice Panny Marie ve Filipově.

Na co z rumburských dob vzpomínáte nejraději a čeho si nejvíce vážíte?

Vážím si skvělé party lidí, kteří se zasadili o prospěch celého díla. Také oceňuji vizi, která se před námi otevřela. Mohli jsme být součástí dění ve městě, partnery v oblasti sociální a práce s mládeží i v oblasti kultury. Vzpomínám na výtečnou spolupráci s hasiči a děkuji za ni. Těší mě také ještě jedna věc, ale z jiného soudku. Jako komunita chlapů jsme se dokázali postarat o jednoho z nás. Ten člověk jménem Václav, byť nemá nohy, špatně slyší, je bez zubů a špatně vidí, je víc v pohodě, než my, co máme vše a jsme zdraví. Jeho optimismus pramení někde u Pána Boha. Rád vzpomínám na chvíle, kdy jsme se tak nasmáli, až nám slzy tekly, a dodnes vykládám jeho životní příběhy k dobrému. Vzpomínám na všechna poctivá přátelství, jsem za ně vděčný a děkuji všem, které jsem zde pro nedostatek místa nejmenoval.

Vracíte se někdy do Rumburku?

Vracím se většinou na filipovskou pouť 13. ledna a taky přijíždíme na začátku prázdnin se skupinou mladých lidí připravit dřevo na jiříkovskou faru, ať tam mají přes zimu čím topit. Jak říkají Brňané: „Trochu toho poděláme.“

Po devítiletém působení v Rumburku a ve Filipově jste odešel. Kam jste byl povolán a jak se vám tam daří?

Další štací v mém životě je Brno, Žabovřesky. Dílo, které tam mám řídit, je salesiánské středisko mládeže, které ale má trochu jiné dimenze, a tak jsem potřeboval dostudovat management, řízení lidských zdrojů, získat na zručnosti, které se týkají těchto oblastí. Toto středisko má přes dva tisíce lidí, dětí a mladých. Přes prázdniny pořádáme 16 různých táborů a pobytových akcí. Je to jiný způsob práce, ovšem vždy jde o práci v menších skupinkách, ve kterých se neztrácí osobní vztahy. Máme výborný tým lidí a spolupracovníků. Daří se práce i v oblasti dobrovolné spolupráce. Chci říct, že se rychle pozná člověk, který je ochoten pomoci a tím pádem i vnitřně roste, nebo ten, který jen přijímá pro sebe. To je stejné na severu i na jihu. Linie sobectví vede srdcem člověka, a ne oblastmi naší republiky.

Ve svém kněžském poslání jste již vykonal desetiletou pouť. Také jste byl na osobní duchovní pouti, čím vás obohatila, co přinesla?

Putoval jsem do Santiaga de Compostelo. Chtěl jsem jít pěšky z Filipova, ale těsně před startem jsem si vymknul kotník, a tak jsem vyrazil na pouť kolmo. Jel jsem z Filipova, po tři roky vždy na 14 dnů, více dovolené najednou si vzít nešlo. Pouť to byla po všech směrech dobrá až očistná, naučil jsem se v podstatě dvě věci. Dělat věci hned, neodkládat je, a taky jsem se naučil více naslouchat svému tělu. Ještě jsem si potvrdil jednu věc, Bůh je velkorysý a pomůže, když se na něj spolehneme, je potřeba jen vidět jeho přihrávky a neváhat s odpovědí.

Před poutí mi jeden známý říkal, že v Holandsku mají mladí v případě přestupku vůči společnosti možnost ke změně a odčinění škody také těmito způsoby: buď budeš měsíc pracovat na lodi, budeš na ni i spát a nevystoupíš na břeh jen s dovolením. Nebo dostaneš doprovod a půjdeš do Compostely. Nebudeš mít nic zajištěno a dojdeš až do cíle. A pak máš možnost se změnit. Potvrzuji, že pouť dává možnost se změnit. Potvrzuji, že se dá projít Evropou s tričkem a sandály, a že Bůh přitom člověka neopouští.

Děkujeme otci Pavlovi za rozhovor i za dobré dílo, které u nás vykonal. Zanechalo hluboké stopy, po kterých kráčíme s úctou dodnes.

Helena Menšíková

  tichy1

Otec Pavel Tichý. Foto: soukr. archiv

Tisk Tisk | E-mail E-mail