Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

Knižní hlídka – Lou Fanánek Hagen – tak to bylo, tak to je…

fananek1 Sraz třídy bývalých studentů gymnázia (maturita na konci osmdesátých let) a knížka pamětí pana Lou Fanánka Hagena, takto také ing. Františka Moravce, která obsahově spadá do stejného historického období, to není náhoda, to je uvedení věcí a jevů do souvislostí, opatřené jaksepatří výrazným kontrapunktem.

Nutno ale poznamenat, že v těch dávných dobách zdál se mi Rumburk poněkud krotčejší, nežli Praha, konkrétně tedy Spořilov a Bráník.

Fanánek si navíc vyprávění o zrození frontmana skupiny Tři sestry nekomplikuje nějakými složitými spisovatelskými figurami, hrne na čtenáře historky tak, jak se (pravděpodobně) staly, protože pochybuju, že by si je při tom množství zkonzumovaného alkoholu mohl pamatovat.

Ostatně se mi pořád do hlavy vnucovala myšlenka, že by se celé tohle dílko mohlo jmenovat jako jedna z povídek Šimka a Grossmana, tedy s poněkud rozšířeným názvem: Jak jsem se učil kouřit, kalit až chlastat, trochu bubnovat a zpívat písně … a to všechno, ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá.

Nakonec, některé části textu by klidně i Šimek s Grossmanem mohli napsat: Moje rybářství skončilo, když už jsem měl rybářský lístek a začala sezóna. Podle knihy Tisíc rad jsem navařil těsto, obarvil potravinářskou barvou a šel se posadit k rybníku. Naštěstí celý den bylo horko, a tak jsme se k večeru, po mnoha marně prosezených hodinách ujistili navzájem s kolegou rybářem, že nebylo počasí na ryby.

Tragédie přišla asi šestého dne. Splávek se zhoupl pod hladinu a já předpisově zasekl, tak, jak jsem se to učil na peršanu v obýváku. Přitahoval jsem navijákem a povoloval, abych rybu utahal, kdyby byla velká a divoká, plná nespoutané síly přírody, jak psal pan Tomeček ve Stříbrném lipanovi. Po deseti minutách zápasu (mnou inscenovaného) jsem vzal do ruky podběrák, vstoupil ve vysokých holínkách do vody, připravil si podběrák na dosah a přitahoval. Hladina se rozčísla a z ní na mne vyjelo asi dvacet centimetrů dlouhé kapřisko, které mě tak vyděsilo, že jsem dosedl na mělčinu mezi kořeny. Okamžitě jsem vstal, podebral ho a vynesl na břeh. Srdce mi tlouklo jako poplašené ptáče, díval jsem se na rybku a postupně mi docházelo, co jsem si měl uvědomit hned v počátcích kursu – že na živou rybu prostě nesáhnu.

Ponořil jsem podběrák do mělčiny a vydal se po břehu sehnat rybáře, který by mi mou rybu sundal a z důvodu podměrečnosti hodil zpátky do vody. Tím skončila moje rybářská éra.

Tak.

Podle některých čtenářů se při četbě tohoto dílka není těžké propadnout zpět do let osmdesátých (ano), někteří jdou ještě dál a tvrdí, že si tak dokážou tu dobu představit i ti, kteří ji nezažili (pochybuju).

Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, byly hospody odjakživa plné dělníků i povalečů, kteří do sebe lili se začínajícími umělci jedno pivo za druhým, teď sedím v restauraci, kde vymydlení dělníci pijí spořádaně kofolu a začínající umělec kávu bez rumu. Všichni hodní, ale ta sranda už tu není.

Tisk Tisk | E-mail E-mail