Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

Český jezuita z Rumburku byl vysvěcen ve Svatém městě na jáhna

Řím, Rumburk • Zatímco v celém křesťanském světě doznívaly oslavy největších svátků liturgického roku, Velikonoc, radost českých jezuitů přetrvávala ještě několik dní poté. V úterý velikonočního oktávu přijal ve Věčném městě jáhenské svěcení Rumburák Petr Vacík spolu s deseti mladými jezuity z celého světa.

Scholastik Vacík přijal jáhenské svěcení 14. dubna v 16.30 hodin v římském jezuitském kostele del Ges`u z rukou kardinála Piera Mariniho, titulárního arcibiskupa Martirama. Na slavnostní liturgii se spolupodíleli jezuité z mezinárodní koleje del Ges`u a Italské provincie řádu. Spolu s Petrem Vacíkem svěcení přijali i Flavio E. Bottaro a Gabriele Gionti z Itálie, Oleksij Bredeljev z Ukrajiny, Slovinec Marjan Kokalj, Rogério de Paula Barroso z Brazílie, Paul Rourke ze Spojených států, Portugalec Afonso Seixas Nunes, Marie Leonard Rav. Randranirina a Tovo Joachin Ramboaniaina z Madagaskaru a Sebastian G. Watzek ze sousední Německé řádové provincie.

Petr Vacík pochází z Rumburku. Během vysokoškolských studií chemie na VŠCHT v Praze konvertoval a přijal křest. Do jezuitského řádu vstoupil v roce 2000. Po noviciátě studoval filosofii na jezuitské Hochschule für Philosophie v Mnichově. Pak získal kvalifikaci na vedení duchovních cvičení ve Švýcarsku. Nyní dokončuje základní studium teologie na Gregoriánské univerzitě v Římě a vypomáhá ve Vatikánském rozhlase. Pracoval jako asistent prof. Tomáše Halíka. Zabývá se fotografováním, dáváním exercicií a připravuje se na postgraduální studium spirituální teologie v Berkeley ve Spojených státech. Stále se rád vrací do Rumburku, kde žije jeho maminka.

Vysvěcení Petra Vacíka jáhnem je významnou událostí nejen v historii jezuitského řádu, ale i Rumburku.

Rozhovor Heleny Menšíkové s Petrem Vacíkem by měl čtenářům přiblížit osobnost tohoto mimořádného mladého muže

Jak proběhlo tvé jáhenské svěcení a jaké dojmy v tobě zanechalo?

Celé se to muselo začít připravovat už několik měsíců předem, také kvůli velmi pozvolnému tempu administrativy v Římě. Vybrali jsme si arcibiskupa Mariniho, odborníka na liturgii, který stál dvacet let po boku papežů a připravoval všechny jejich obřady, a tato volba tak představovala zvláštní výzvu pro ty, kdo připravovali naše svěcení. Díky úsilí několika desítek lidí se nakonec celá věc vydařila. Byla to dobrá, soustředěná, uvolněná a velmi krásná liturgie, v neposlední řadě díky českému varhaníkovi, který pro tuto příležitost přijel do Říma.

Můj hlavní dojem, který mi z toho zůstává, je ale dobrá vůle všech pracovat pro ostatní. Ačkoli při takových příležitostech se v Římě velmi dbá na protokol a hierarchii, takže každý má své přesně určené místo podle svého postavení, z toho, jak ty lidi znám, jednají většinou s vědomím toho, že pokud je někdo postaven hodně dopředu, nebo dokonce na vyvýšené místo, tak je to proto, aby lépe viděl, komu a jak může pomáhat. Při společenských akcích ve Vatikánu je mi to někdy ve všem tom hedvábí, purpuře a líbání rukou obtížnější rozpoznat. Ale jak slovo jáhen v originále znamená „ten, který slouží ostatním\“, tak i nejvýstižnější z papežových titulů je pro mě Servus servorum Dei, tedy „služebník služebníků Božích\“.

Kam se bude ubírat tvoje další životní cesta?

Teď jsem v Římě přesně tři roky. Zůstanu ještě do léta, kdy uzavřu svá studia na Papežské Univerzitě Gregorianě. V srpnu pak odjíždím do USA, kde budu na univerzitě v Berkeley ještě pokračovat ve studiu. Mám teď za sebou už deset let univerzitních studií, takže bych to v té Kalifornii nechtěl nějak moc protahovat a chci se vrátit v létě 2011 zpět do Čech. Rýsuje se několik velmi zajímavých projektů, na kterých bych mohl v budoucnu v Čechách pracovat, ale o tom je teď předčasné mluvit.

Jak jsi prožíval neblahé události kolem zemětřesení?

Ta zemětřesení trvala skoro týden. Byl jsem zrovna ve zvláštní situaci. Celou tu dobu jsem byl nedaleko Říma v ústraní a meditaci, nesledoval jsem tedy vůbec žádné zprávy. Zároveň dům, ve kterém jsem bydlel, stojí na svahu sopky, stejně jako sousední vesnice Castel Gandolfo, kam jezdí papež na chalupu. Je tam několik velkých kráterů, ve kterých jsou dnes krásná jezera. Všichni ale víme, že je to oblast, kde jsou často menší zemětřesení. První zemětřesení o půl čtvrté v noci mě proto zas až tak moc nepřekvapilo. Bral jsem ho skoro jako místní atrakci, byť zneklidňující. Až večer mi náhodou jeden starý pán na návsi řekl, že to byl jen ohlas zemětřesení mnohem většího, několik desítek kilometrů od nás. Tam leží zničené město L\’Aquila, kde jsem pobýval u svých přátel asi tři týdny před zemětřesením. Ti se na poslední chvíli stačili zachránit při druhém zemětřesení, když vyběhli z domu ještě než se zřítily stropy.

Po jediné informaci, kterou jsem měl, totiž že se nejedná o běžné místní otřesy, jsem byl stejně jako ostatní velmi podezřívavý při každém z dalších zemětřesení, která byla několikrát denně. V Římě byly také jen ozvěny, ale i tak máme nové praskliny ve stropech…

Kdy tě budeme moci uvítat v Česku a v Rumburku?

Ještě než se přestěhuji do Ameriky, rád bych pobyl trochu v Rumburku a okolní přírodě, která mi ve sluncem rozpáleném Římě tak chybí. Doufám tedy, že v červenci bude dost času navštívit přátele v Rumburku. Přijedu pak ještě v červnu příštího roku na mé kněžské svěcení.

Tisk Tisk | E-mail E-mail