Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

Životní jubileum Zdenky Pliskové

pliskova_0 Životní jubileum Zdenky Pliskové

Hudební školství není jen o krásné hudbě, ale i o vzdělaných a obětavých lidech, kteří rozdávají své zkušenosti mladším generacím. Mezi stále aktivní pedagogy a korepetitory patří i paní profesorka Zdenka Plisková, dlouholetá pedagožka ZUŠ v Rumburku. K letošnímu kulatému životnímu jubileu jsme tuto nenápadnou skromnou dámu poprosili o rozhovor.

 Paní profesorko Plisková, odkud pocházíte a jaké byly Vaše začátky hry na klavír?

Pocházím z Prahy. Když jsem začala chodit do třetí třídy, rodiče mě odvedli k paní učitelce hry na klavír, která neměla aprobaci, ale hrála v kině k němým filmům. Její učení mi nevyhovovalo, proto jsem po pár letech přestoupila k absolventce pražské konzervatoře paní Zouharové, a ta mě připravila na konzervatoř. Tenkrát konzervatoř sídlila v Emauzském klášteře a studium trvalo sedm let, avšak po pátém roce bylo možné dělat státní zkoušku.

Studovala jste klavírní hru i u vynikajícího pianisty Jana Heřmana. Jakým způsobem vyučoval?

Jan Heřman byl vynikající jako sólista, českou muziku hrál výborně. Jako pedagog učil velmi živelně, hlavně se muzicírovalo a moc se nepřemýšlelo. Byla jsem u něj v prvním ročníku konzervatoře a čtyři roky na mistrovské škole. Mezi mé další pedagogy na konzervatoři patřili prof. Holubová-Bílá, Procházka a Částková. Mistrovskou školu jsem absolvovala za války v roce 1943. Měla jsem být totálně nasazená, ale dostala jsem stipendium na letní mistrovský kurz ke Giesekingovi.

Walter Gieseking patřil mezi nejlepší světové pianisty své doby, jak na něj a na kurzy vzpomínáte?

Kurzy byly určeny pro cizince a za války probíhaly ve Wiesbadenu. Byla jsem tam na stipendium celkem rok a půl, od roku 1943 do Vánoc 1944. Moc se mi tam líbilo. Studovali tam klavíristi z Litvy, Belgie, Holandska, Maďarska a dalších zemí. Ke konci války to s nálety ve Wiesbadenu bylo zlé, proto jsem už zůstala v Praze. Jinak Wiesbaden šetřili, my jsme se tam cítili v bezpečí a byl tam ideální život. Gieseking hodně cestoval po světě a koncertoval. Vystudoval u profesora Karla Leimera, byl to jeho nejlepší žák. Výuka probíhala u obou pedagogů.

Jak vzpomínáte na své pedagogické působení na rumburské ZUŠ a jak byste charakterizovala svůj způsob výuky?

Přišla jsem do Rumburku učit hru na klavír o pololetních prázdninách 1948, ale už na konzervatoři jsme měli pár soukromých žáků, které nám vždy pan vrátný Háček domluvil. Za nějaké dva tři roky mi nabídli ředitelování, protože tehdejší ředitel Klička šel do Klatov. Tady je hezká krajina, proto jsem tu už zůstala.

U každého ze svých učitelů jsem se něco naučila a jsem jim za to velice vděčná. To nejlepší se snažím uplatňovat ve své výuce. Nejdřív se podíváme, kdo skladbu napsal, zorientujeme se v hudební formě, v tónině, řekneme si, co má skladba vyjádřit, v duchu si ji zinstrumentujeme nebo si k ní ukážeme obraz či vymyslíme text. Po zahrání si svůj výkon zkritizujeme a znovu zahrajeme, ale už o něco lépe. Kdybychom zahráli dvakrát stejně, škoda času stráveného u klavíru. Tímto způsobem se studovalo v Německu u profesorů Leimera a Giesekinga.

Jak udržujete zájem žáků o hru na klavír?

Vždycky se snažím mít s žáky kamarádský vztah. Když dávám žákovi novou věc, dám mu několik možností na výběr. A nebo žáci přijdou s tím, že něco slyšeli a také by to chtěli hrát. Samozřejmě je trochu usměrňuji, ale vždy to dělám po vzájemné dohodě. Taky mi děti často přijdou se všelijakými svými trably. Víte, máme k sobě velkou důvěru. Vztah mezi kantorem a žákem je dnes jiný, než byl dříve. Tenkrát byl učitel velkou autoritou a navázat s ním kamarádský vztah jako dnes by nebylo možné. Sama pracuji se žáky jinak, než jak pracovali se mnou.

Připravila jste řadu svých žáků hry na klavír na konzervatoř nebo PdF. Na co kladete ve své výuce největší důraz?

Snažím se, aby byla hra přitažlivá, proto hrajeme méně etud a víc hotové muziky. Vždyť klavír má tak bohatou literaturu! Velice preferuji i hru z listu a komorní hru. Největší důraz kladu na zpěvnost a na muzikálnost. Ať žák raději stiskne dvě klávesy najednou, ale hlavně, ať to má napětí – a to je to, co dost postrádám. Hra dnešních žáků je trochu ztechnizovaná.

Jednou z mých prvních a nejstarších žaček je Gerlinda Porschová-Šolcová. Její otec byl u nás ladičem. Učila v ZUŠ v Novém Boru. Další žačka Ingrida Foke učila celý život v Augsburku. Teď už mi děti říkaly, že jsem učila jejich babičku, ne maminku. Marienka Hermutová byla ředitelkou liberecké ZUŠ. Všechny jsou už v důchodu.

Měla jsem i žáky, co se hře nevěnují profesně, ale přesto se s nimi moc pěkně pracovalo. V Ženevě mám Petra Brauna, je dětským chirurgem. Teď si koupil dvoumetrového Bösendorfera. Už je v důchodu, ale ještě ordinuje a hraje komorní muziku. Gerta Šormová, která teď učí klavír na naší ZUŠ, je také moje žačka. Mezi další mé žáky, kteří se věnují klavíru, patří Iveta Vondráčková, Jana Jarolímková, Jana Honců, Helena Doudová, Michal Janiš… určitě jsem ještě na někoho zapomněla.

Co pro vás výuka na ZUŠ znamená?

Já to velice ráda dělám, to je moc zajímavá práce. Navíc klavír je krásný nástroj, má mnoho možností. Moc mě má práce zajímá.

Stále doprovázíte žáky ZUŠ na veřejných koncertech. Mohla byste nám doporučit, jak zůstat fit do pokročilého věku?

Při doprovázení mi dělají největší problém schody na pódium. Devadesát roků, to víte…

Jinak se vůbec nijak neudržuji, lidé jsou dnes celkově starší. Jím vegetariánsky, s rozumem, někdy zařadím do jídelníčku mořské ryby. Občas dostáváme ze školy vitamíny.

Vím o Vás, že ráda cestujete. Kde jste byla v posledních letech?

Teď už nejezdím. Naposledy jsem byla v Jordánsku před třemi lety. Ale v Egyptě jsem byla třikrát a moc se mi líbil. V Číně to bylo také moc zajímavé. Nejvíce se mi líbila čínská zeď a Terakotová armáda, byla jsem z ní opravdu unešená. S manželem jsme jezdili hodně. Krásné bylo Řecko, Itálie, Německo i Anglie. Cestujte kam můžete, je to zajímavé.

Věra Chmelová

Tisk Tisk | E-mail E-mail