Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

Dominika Slonimová miluje staré věci, staré knihy a Doubici

dominika Restaurátoři knih jsou jako plastičtí chirurgové. Ti se také snaží ze starých a sešlých vytvořit mladé a krásné za pomoci nových kůží, moderních materiálů, umělých barviv a pomocí přišívání povoleného, zakrýváním nehezkého, odstraňováním přebytečného a doplňováním ztraceného.

Jednou z těch, kterým se staré knihy staly osudem a láskou, je i restaurátorka Dominika Slonimová.
Bydlí v malebné Doubici ve více jak sto let starém podstávkovém domě po doubickém faráři. V domě, kde vše staré spokojeně žije v symbióze se vším moderním. Stará kachlová kamna neztrácí nic ze své krásy vedle nové myčky na nádobí, moderní televize nepřekřičí půvab pradávné truhlice a káva uvařená v moderním kávovaru a podá-vaná v šálku s módním designem chutná lahodně i ve stařičkém křesle.
Dominika miluje staré věci a staré knihy, a pokud jim může navrátit krásu a svěžest, dokáže se radovat dvojnásob. Snad právě proto se její vášní stalo restaurátorství, i když cesta k němu nebyla jednoduchá…
Kvůli úrazu na základní škole si později musela zvolit nejlépe sedavé zaměstnání. To ale nebylo nic pro ní, a tak se přihlásila na střední výtvarnou školu a po jejím absolvování i na AVU. To ale byla škola, na kterou se tehdy nebylo možné jen tak dostat. Zkusila to dvakrát, ale bez úspěchu. A protože už chtěla být samostatná a vydělávat peníze, našla si práci v Památníku národního písemnictví v Praze.

Tvá restaurátorská kariéra začala právě tady, ve svatostánku české literatury?
Tak trochu. Pracovala jsem tu dva roky a s hrůzou zjišťovala, v jak zuboženém stavu zdejší sbírky jsou a v jak děsivých podmínkách jsou uloženy. Jen si představte desítky i stovky let staré svazky uložené v otevřeném regále, vystavené nadměrné vlhkosti, která se sráží na stropě a na zemi vytváří louže. A jednou za čas přijde uklízečka a ušmudlaným, mokrým hadrem z těchto nádherných knih setře prach a ani jí nenapadne, že je tím drasticky poškozuje. Hlavně, aby nebyly zaprášené. Při tom pohledu se chtělo člověku plakat. Nemělo cenu knihy restaurovat, když se po nákladné několikaměsíční práci vracely do původního prostředí, ve kterém se zanedlouho dostaly do stejně zbídačeného stavu jako předtím. Tenkrát jsem vypracovala celkový koncept akutní péče na záchranu a ochranu vzácných knih a tisků, jejíž podstatou byla rekonstrukce prostor, ve kterých knihy byly uloženy.
Za dva roky jsem ale zjistila, že restaurování knih je veliká zodpovědnost, z níž neumím vlastně nic a nic nového jsem se nenaučila. A tak jsem odjela do Anglie a v jednom starém muzeu začala sbírat zkušenosti.

Takže všechno, co znáš, je přivezeno ze zámoří?
Zdaleka ne. Ani za rok jsem se toho nenaučila tolik, abych si na tuhle odpovědnou a náročnou práci troufla. Restaurování se nedá naučit metodou pokusů a omylů, protože se dá mnoho zkazit a nenávratně zničit. A tak jsem se rozhodla, že požádám o pomoc našeho nejlepšího restaurátora pana Tomáše Vyskočila. Všichni, kdo ho znali, mě od toho zrazovali. Varovali mě, že pan Vyskočil žádné žáky nepřijímá a že mě vyhodí hned. Já ale byla neoblomná a umíněná. Nakonec mě pan Vyskočil pozval k sobě do ateliéru. Sedl si ke stolu proti mně, položil přede mne starou knihu a zavelel: „Tak dělejte!“. Dala jsem se do práce, i když se mi trémou třásly ruce. Po celou dobu ze mne nespustil oči a pozorně sledoval každý pohyb. Občas něco poradil nebo naznačil, jak postupovat dál. A nejen k mému velkému překvapení mě nakonec k sobě do učení přijal. Byla jsem u něj deset let a on mě naučil všechno, co sám znal, a dal mi toho velice moc. Později jsem se osamostatnila a pracovala léta pro antikvariát pana Meissnera na Starém městě v Praze, poté pro Židovské muzeum. Před dvěma lety jsem se s Prahou rozloučila a přestěhovala se i s živností do Doubice, do níž jsem se zakoukala před nějakými pětadvaceti lety.
Tohle místo mi naprosto učarovalo. Zamilovala jsem se do něj, stejně jako do zdejších lidí, a už jsem ho nedokázala opustit.

Restaurování knih se věnuješ už dost dlouho. Je nějaká kniha, která se nedá opravit?
Opravit se dá skoro všechno. Za ty roky mně pod rukama prošly stovky knih a některé z nich byly třeba i čtyři sta, šest set let staré. Mnohé z nich byly různě poškozené, ohořelé, zničené vodou, nebo jen omšelé věkem.
Základem restaurátorské práce je rozebrat knihu na jednotlivé segmenty. Desky zvlášť, jednotlivé listy a ozdoby také zvlášť. Skvrny se dají vyčistit a vyretušovat, chybějící části listů se dají dolít papírovou hmotou. Desky se dají vyrobit nové. Potahuji je kůží, látkou nebo papírem podle toho, jak kniha vypadala původně, nebo jak si přeje zákazník. Papír si v mnoha případech vyrábím sama, stejně jako vzory a barvy, a to tak, aby vše ladilo s dobou, ve které byla kniha vytištěna. Vyrábím si sama i kování do rohů a různé ozdobné prvky. Opravené listy je potom nutné ručně sešít a k tomu používám ještě původní konopné provazy, které se už dneska snad ani nevyrábí.

Kdybych si náhodou chtěla nechat opravit nějakou knihu, můžu za tebou přijít?
Může za mnou přijít kdokoliv a kdykoliv. Ráda pomohu každému, kdo to potřebuje. Dokonce jsem uvažovala o tom, že bych nabídla svou pomoc nějakému muzeu nebo antikvariátu při restauraci starých tisků a knih. Samozřejmě, že nejraději mám zákazníky, kteří mi důvěřují a nechají mě pracovat podle mých zkušeností a podle mé vůle. Ale respektuji i názory a přání těch, kteří se na opravu knihy dívají jinak, než já. Vždyť jedno máme společné, a to je snaha zachránit vzácnou a krásnou věc. Takže ten, kdo si bude chtít udělat radost a dovolí mi, abych zrestaurovala jeho starou knihu, udělá radost i mě. A já miluji ten pocit, když se pod mýma rukama rodí kniha skoro nová, kdy se jí vrací její původní krása.

Gabriela Doušová

Tisk Tisk | E-mail E-mail