Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

Vzpomínky JUDr. Bičiště na rumburskou Loretu

Při svých procházkách upoutal mou pozornost na vývěsních tabulích plakátek s oznámením, že v rámci třístého výročí dokončení výstavby a vysvěcení klášterní lorety se bude konat větší oslavná vzpomínka spojená se mší v kapucínském kostele svatého Vavřince za účasti nějakého vyššího řádového funkcionáře. Již předtím jsem si několikrát vyčítal, že jako rumburský občan jsem doposud o loretu projevil jen tak malý zájem. Poprvé a naposled jsem v ní byl v roce 1947. Rozhodl jsem se, že to pozdě, ale přece, ve svých čtyřiadevadesáti letech napravím a aspoň části oslav se také zúčastním. A tak jsem opravdu v sobotu o půl jedenácté vstoupil znovu do areálu lorety. Ústřední budova kaple včetně ochozu s obrazy křížové cesty Kristovy zanechaly ve mně stejně hluboký dojem jako při první návštěvě, který setrvával pevně vrytý v mé paměti. Trochu jsem jen zalitoval, že takový rumburský architektonický skvost zůstává prakticky veřejnosti téměř nepřístupný a tím je málo znám, hned jsem si však uvědomil, jak by to s ním za těch 60 let asi dopadlo, kdyby nebyl částečným uzavřením chráněn před vážnějším poškozením.

Poněvadž ve svém věku žiji nyní častěji víc ve vzpomínkách než přítomností, která už pro mě moc příjemného nepřináší, během prohlídky jsem měl k tomu nejlepší příležitost. Vybavily se mi v paměti s nevšední ostrostí důvody, které vedly k první návštěvě lorety v roce 1947. Tehdy jsem byl ustanoven jako koncipient advokáta dr. Hykše obhájcem jednoho vojáka varnsdorfské posádky, který byl obžalován pro trestní čin v souvislosti s porušením vojenské kázně. Hlavní líčení se konalo před vojenským soudem, který za tím účelem přijel do Rumburku z Prahy. Předsedou senátu byl nějaký starší plukovník a prokurátorem major, oba z Prahy. Dva přísedící byli důstojníci z Varnsdorfu. Já měl tehdy za sebou jen roční advokátní praxi a před vojenským soudem vystupoval poprvé.
Podrobnosti přelíčení si už nepamatuji, jen mi ještě pevně uvázlo v paměti, že jsem při obhajobě argumentoval hlavně tím, že přece voják nemůže být trestán za nesplnění rozkazu, který považuje za protiprávní. Žil jsem ještě trochu ve vzpomínce na poválečné procesy s Němci, kdy se všichni hájili hlavně tím, že jen plnili příkazy nadřízených. Předseda mě šetrně přerušil a skoro otcovsky upozornil, že dnes podle trestního zákona (tehdy ještě původního, z doby Rakouska, jen z části později novelizovaného) musí voják jakýkoliv příkaz nadřízeného bezodkladně splnit a teprve potom si může nahoře stěžovat. Jinak celé řízení probíhalo v pohodové atmosféře a můj mandant vyvázl jen s menším trestem v rámci vazby, takže mohl být propuštěn. Po skončení jsem se setkal s předsedou a prokurátorem na obědě v hotelu Sever, a když pak vyslovili přání poznat některé městské památky, nabídl jsem se jako průvodce a při této příležitosti jim některé ukázal a provedl loretou. Návštěva skončila delším posezením opět v hotelu Sever. Na památku jsem pak plukovníkovi daroval kapesní nožík k vícero použití, nejnovější výrobek podniku Sandrik Mikulášovice, který jsem sám dostal krátce předtím od jednoho klienta. Zda tento můj okamžitý nápad s dárkem nožíku byl v souladu s advokátní nebo soudcovskou etikou jsem neuvažoval. Byl jsem tenkrát v advokacii nezkušený zajíc.

Loretou jsem teď znovu procházel celou hodinu. Obdivoval jsem poměrnou zachovalost soch a celkové architektury a krásu a jasnost obrazů křížové cesty. Na některá místa jsem se i znovu vracel. Uvažoval jsem přitom, jak vysoké náklady na tehdejší poměry byli Lichtenštejnové ochotni vynaložit na zbudování tohoto díla na nejsevernějším cípu Rakouska. Jak obrovský museli mít majetek, jehož většina byla ještě na Moravě. Jak jsem tak dumal nad celou historií tohoto významného šlechtického rodu, vynořila se mi z paměti vzpomínka na jednoho z těchto Lichtenštejnů, ale z doby už novější.
Některý z dříve narozených čtenářů se možná ještě pamatuje na bývalého soudce Kasala. Byl to můj krajan. Oba jsme přišli do pohraničí už krátce po revoluci v roce 1945. Já nejprve do Krásné Lípy. Zde působil jako soudce krajského soudu až do jeho zrušení koncem roku 1948. Prvním lednem 1949 byl pak přeložen jako soudce k nově organizovanému okresnímu soudu v Rumburku. V té době jsem byl stále ještě koncipientem a oba jsme týdně dojížděli více než rok, já do Nového Bydžova, on do České Lípy, kde byla dosud jeho rodina. V sobotu jsme se společně vraceli v 11 hodin vlakem a cestou se pochopitelně bavili. Kasal byl totiž výtečný vypravěč. Teprve z jeho vyprávění jsem se dozvěděl, že jako předseda trestního senátu zastával i funkci vrchního dozoru nad sběrným táborem při krajském soudu, kde byli umístěni Němci, hlavně členové SS, SA a NSDAP, na které byla uvalena vazba a kteří pak po podání obžaloby byli postupně stavěni před soud podle zákona na ochranu republiky. Vyprávěl například, jak přišel příkaz z Prahy, aby jeden ze zadržovaných důstojníků byl okamžitě propuštěn. Jednalo se o člena rodu Lichtenštejnů. Dal si ho předvést, aby mu tuto zprávu oznámil.
Čekalo ho však překvapení. Namísto, aby předvolaný projevil nad propuštěním radost, požádal Kasala, aby propuštění zatím odložil. Zamiloval se totiž do jedné spolutrpitelky a nechtěl známost přerušit. Kasal mu vyhověl.
Jak to s tím propuštěním nakonec dopadlo, na to se už nepamatuji. Patrně ale v tom „koncentračním táboře“ režim tak tvrdý nebyl. V souvislosti s touto vzpomínkou mám jako právník znovu pochybnosti, zda ke konfiskaci majetku rodu Lichtenštejnů, podle tak zvaných Benešových dekretů, došlo oprávněně. Lichtenštejnsko bylo a je samostatným státečkem. Ve druhé světové válce pak zachovávalo neutralitu.
Proto také došlo tehdy k propuštění člena jejich rodu, přestože byl německým důstojníkem a možná i členem SS, nebo aspoň NSDAP. Ani majetek osob s rakouským státním občanstvím nepodléhal tenkrát konfiskaci.

Ještě na závěr. Je rok 1953. Zemřel Stalin. V rodině soudce Kasala je menší oslava narozenin paní Kasalové.
Pozdě v noci odchází poněkud rozjařená skupinka hostů. Narazí na hlídku SNB. Je totiž nařízen hluboký celostátní smutek. Po výslechu, když je zjištěno, odkud přicházejí, je Kasal od soudu propuštěn. Později jako podnikový právník dojíždí denně do Vilémova.
Já sám jsem v té době už v Rumburku nebyl. V roce 1951 jsem byl konečně jmenován advokátem, nikoli však pro Rumburk, ale pro okres Semily.

Judr. Rudolf Bičiště 

Tisk Tisk | E-mail E-mail