Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

Podzim

Podzim, co všechno se ukrývá v tomto jediném slovu? Jen část roku namítnete, snad. Snad pouhý astronomický ždibec čtyř měsíců. Ale je tomu tak skutečně? Jistěže ne! Jako s ničím, co se snažíme zjednodušit, abychom to pochopili. Podzim, to je neskutečně mnoho, bohatství přírody, krajiny, lidí a duší nacpaných do jedné čtvrtiny roku.

Na podzim roku 1852, přesněji 21. listopadu, se v chudé rodině chalupníka z Krásné Lípy narodil, troufám si tvrdit, jeden z největších malířů výběžku – August Frind. Jeho osud se naplnil roku 1924, kdy ve svém rodném městě zemřel. Zanechal po sobě však velkou řadu děl, ve kterých jeho duch žije dál a sebemenší radost nad jeho obrazy je vlastně dík tomuto podzimu.

Nejsem ekonom, chvála bohu. Ne že bych nějak pohrdal jejich prací, ale z prostého důvodu – rád svět „objímám“ a sčítání paradoxně ochuzuje. A nakonec ať si počítá každý jak uzná za vhodné, spočítáno to máme všichni. Schiller to krásně napsal: „Objímám Vás, milióny!“ Pro ekonomy jen dodatek, že nemyslel platidlo.

Podzim roku 1896. Výběžek zažil něco neuvěřitelného! Noviny psaly o „živých fotografiích“. Bylo jím první promítání filmu ve varnsdorfské restauraci „Zur Stadt Wein“. První kina se začala stavět až po roce 1910… jeden z dávných podzimů zmizel v propasti dějin.

Celý život se za něčím pachtíme, celý život v cosi věříme. Celý život pojmenováváme nepoznané, střádáme a ukládáme myšlenky, pocity, touhy, viny. Čím starší jsme, tím více slov, která známe, je spojeno se vzpomínkou… Řeknete-li ročnímu dítku sníh, možná si vybaví pohled z kočárku na bílou zem, možná nic. Řeknete-li starci podzim, jeho mysl opustí tento svět a pár nekonečně dlouhých minut se proletí vlastní minulostí zpět, aby znovu a znovu prožila každý z podzimů svého života. Ano, to je ta mantra, ten pramen života! Žít dobrý život. Největší poklady (smůla pro ekonomy) nejsou mimo nás, i když se nám to stále snaží namluvit, ale v nás. Bez vzpomínek a nadějí jste totiž jen ubohé výrobní prostředky, které po běsnivé práci mají trochu času i na ždibec „zábavy“. Čím větší prázdno v nás, tím větší honosnost kolem nás.

Psalo se září roku 1429 a krajina mého domova zažila nejkrvavější bitvu té doby. Stalo se tak mezi obcí Studánka a Rumburkem, na loukách u kopce Frenzelsberg. Srazilo se tu v bitvě vojsko lužických měst s vojskem sirotčího hejtmana Prokůpka. Krev tisíce mrtvých vpila zem, nad výběžkem zavlál praporec s kalichem a zemí kráčel národ lev, jak trefně napsal Neruda. Krátce nato husité obsadili Lipovou a roku 1430 byla zničena a už nikdy obnovena tvrz ve Velkém Šenově. Jeden z podzimů uplynul…

Je to zvláštní, seděli jsme u ohně, zas a opět. Z blízkého potůčku stoupala mlha a zvolna pohlcovala okolí. Les voněl deštěm a nezaměnitelnou vůní tlejícího listí. Soumračné ticho podzimu, dušičkový čas, jak říkávala moje babička. Nebyl spěch, nespěchaly ani kapky, ladně a pomalu se spouštěly po holých větvičkách a navzdory gravitaci se úpěnlivě snažily neskápnout. Přemýšleli jsme a oba se báli porušit to posvátné ticho veškerenstva. A pak se do ticha krajiny začal blížit sotva znatelný, ale zesilující se zvuk. Podívali jsme se na sebe, lehký úsměv přešel přes rty, nebylo nutné nic říkat. Duše se tetelí, sledujeme oblohu, kdo je uvidí první? Zvolna se objevovaly tečky, mohutněly, hlas sílil – byl to pozdrav podzimu, adié před bílou zimou. Jeden klín za druhým, celkem tři. Táhnou, zas a zas, každým rokem. Táhnou z dalekých severních zemí, stále stejně, tisíce let, za sluncem, za nadějí. Každým rokem podstupují boj se smrtí, aby naplnili věčný řád. Dnes už je vyhlížím sám, osudy husí i lidí se naplňují. V zrození, v boji i ve smrti. Každým rokem je čekám, abychom se navzájem ujistili, že to stále ještě zvládneme, byť proti větru, smrti navzdory. Toť největší z poselství podzimu nám lidem…
Přeji krásný i Vám

Marcus Tullius

Tisk Tisk | E-mail E-mail