Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

Requiem aeternam

Podzimní mlhy se lehounce převalují přes můj rodný kraj. Úchvatná scenerie lesů, hor a vod. Filharmonie tisíců partitur, tisíců odstínů, tisíců myšlenek. Sevřen hradbou hor noří se ten náš výběžek, „pověstný Niederland“, do náručí podzimu… Všichni jsme vlastně herci, hrajeme svou hru buď dobře, nebo méně dobře. Hlavními herci podzimu, ať si to páni politici vyloží jakkoliv, jsou stromy. Kdepak by se jim mohla rovnat jakási „kocourkovská“ hra na povolební pat. Nebyla zajímavá ani čtrnáct dní po volbách, natož teď! Stromy hrají, ano, hrají všemi barvami. Nejúžasnější paletou, jakou kdy kterýkoliv malíř namíchal.

Strom. Živý organismus bojující jako každý jiný o přežití. Krásný ve své dokonalosti, úžasný ve své schopnosti, kterou dosud žádný lidský vynález nepřekonal – přeměny kysličníku uhličitého, vody a slunce v životodárný kyslík. Jak slastné je v letní parní výhni pod něj usednout a naslouchat životu v něm a okolo něj. Však co mě na něm nejvíce uchvacuje, je paměť. Ona paměť věků. Stovky a stovky zim, desítky generací lidských pokolení, jenž s ním žili v krajině, nepleťte se, opravdu žili, ne jen míjeli, jak činíme dnes.

Je to pár dní zpět, šel jsem známou cestou na Dymník, ta ulice se jmenuje Výletní. Dříve ji lemovaly břízy, které poutníkovi poskytovaly v letním dni stín. Musely ustoupit asfaltce, která byla úzká pro dvě projíždějící auta. Zbyly jen na jedné straně, kšeft je kšeft a bříza překáží. Bříza se příliš věku nedožívá, snad jí bylo ukráceno desetiletí, než by padla stářím. Nechci mluvit o břízách. Jsme krajem lip a božích muk.
U domu č. 360 v téže ulici stála jedna z nich. Nádherná lípa, snad 200 až 250letá. Dnes se tam bělá jen pařez, bez jediné známky hniloby. Zdravý jedinec musel ustoupit člověku. Člověku? Je člověk ten, kdo pokácí strom kvůli listí v okapech nebo ve svém bazénu?
Nikdy už nebude její koruna žít tisícem včel, nikdy už nedá kyslík našim plicím, nikdy už nebude svou korunou rozrážet nebe. Generace příští už nevzpomenou, nepohladí rozpraskanou kůru, aby cítily dotek minulosti, dotek předků, prapradědů, jenž jí k svému domu vysadili, aby přinesla štěstí…
Sobeckost v nás, to je ten nejhorší z darů, který jsme obdrželi.
Genius loci místa se ztratil, za jak dlouho si zvyknou oči na „díru“ ve výhledu, v krajině?
Královská či Klokočská lípa – v řeči čísel obvod kmene 870 cm, výška 19 m. V paměti věků pak lípa krále Karla IV., který pod její květnatou korunu usedl k odpočinku léta Páně 1370. Cítíte to? Snad by větší kus práce učinili mocní tohoto státu tím, že by místo toho, co předvádí, se sebrali a usedali pod lípy naší země – snad by je to pak zachránilo před sobectvím bezvýznamných… i když třeba by to pak mělo i opačný efekt, kdo ví.

Máte svůj strom? My máme svou lípu, sice je příliš prťavá na to, aby někoho ohromila (zatím), ale na pár desítek let, co mi zbývají, má zajištěno zdárný růst… a pak už jen doufám, že syn nebude malý, bezvýznamný sobec…

Závěr? Jak ukončit tuhle obžalobu sobců vůči bezbranným? Půjčím si dvě věty Mozartova Requiem. Pro všechny zbytečně padlé stromy.
Requiem aeternam dona eis, Domine
Et lux perpetua luceat eis…
Odpočinutí věčné dejž jim Pane
A světlo věčné ať jim svítí…

Krásný zbytek podzimu všem
Marcus Tullius 

 

Člověče, jsem teplo tvého příbytku za studených zimních nocí,
Jsem přátelský stín, když pálí letní slunce,
Jsem krov tvého domu, deska tvého stolu,
Jsem lůžko, ve kterém spíš, a dřevo, ze kterého stavíš své lodě,
Jsem násada tvé motyky a dveře tvého obydlí,
Jsem dřevo tvé kolébky i tvé rakve,
Jsem chléb dobroty a květ krásy,
Slyš moji prosbu: Nenič mne!

Tisk Tisk | E-mail E-mail