Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

Jeho Blaženost Vladyka Kryštof

„Dnešní lidé se vracejí ke svým kořenům, k počátkům všeho.“

archimadrita Do malé kapličky na Strážném vrchu v Rumburku, zasvěcené sv. Janu Křtiteli, zavítal začátkem září nejvyšší představitel české pravoslavné církve Jeho Blaženost Kryštof, arcibiskup pražský a metropolita Českých zemí a Slovenska.
V doprovodu rumburského duchovního otce Antonije a dalších duchovních z České Lípy a Liberce zde sloužil svatou archijerejskou liturgii. Poté se svými přáteli a věřícími poobědval na zahradě fary a svůj pobyt v Rumburku zakončil návštěvou rumburského starosty Ing. Jaroslava Sykáčka.
Význam pravoslavné církve nejen v Rumburku, ale i v českých zemích v poslední době významně roste a Vladyka Kryštof nám na toto téma poskytl rozhovor.

Vladyko Kryštofe, v historii našich národů zaujímala pravoslavná církev v naší společnosti významné místo ve dvou velkých obdobích. A to v době Cyrila a Metoděje a později ve 20. století v meziválečném období. Od roku 1942 až do roku 1989 nastala doba útlumu. Dnes ale význam této církve u nás opět významně roste. Můžeme mluvit o renesanci pravoslavné církve u nás, o její obrodě?
Ano, obroda pravoslavné církve je zřejmá a spočívá v tom, že k nám nyní hodně přicházejí lidé z východu. Pravoslavná církev je jediná mezi všemi ostatními, ať již jde o katolíky nebo evangelíky, která roste. Všechny ostatní církve ztrácejí na významu, ztrácejí své členy, ale nás stále přibývá.
V čem to je? Je to snad tím, že lidé dnes více než kdy jindy hledají cestu k Bohu? 
Pravoslavná církev je ta, která tu byla na počátku. A dnešní lidé se vracejí ke svým kořenům, k začátkům všeho. Velkou zásluhu na obrodě naší církve mají ale také ti, kteří do našich zemí již s vírou přicházejí. Jsou to lidé, nad kterými někdy ohrnujeme nos, například lidé z Ukrajiny a jiných zemí. Zde se setkávají s našimi lidmi, se svými novými partnery, kteří žádnou víru nemají. A ti se většinou pod jejich vlivem zapálí pro pravoslavnou víru a stávají se pravoslavnými. Stále více lidí touží svázat se s touto církví. Stále více křtíme a oddáváme nové lidi. Právě minulý týden jsem oddával jednoho význačného českého umělce, Jiřího Adamce, který také takto zahořel a stal se pravoslavným. A také jsem křtil jeho syna.
Proč by měli lidé, kteří hledají tu pravou cestu k Bohu, hledat právě v pravoslavné církvi?
To je otázka, na níž by ode mně byla jakákoli odpověď špatná.
Každý si svou cestu k Bohu volí sám, to by mělo být každého svobodné rozhodnutí. A principem pravoslavné církve je právě svoboda. U nás se vše děje svobodně, nikdo nikoho k ničemu nemůže nutit, každý dělá své svobodné kroky na cestě k Bohu. Tím se lišíme od jiných církví. Například v latinské církvi, římskokatolické, od středověku platí heslo „Věřit, za pravdu míti.“ To znamená, že oni člověku předloží nějakou svou pravdu a ten jí musí přitakat, i když tomu nevěří, i když má pochybnosti nebo věří něčemu jinému. A toto přetrvává dodnes. Kdybyste dnes dělala průzkum, kolik katolíků věří v neomylnost papeže, což je dogma, které bylo přijato na církevním koncilu v roce 1870, myslím, že byste zjistila, že tomuto tvrzení věří hodně málo lidí. Ale hodně z nich to bude mít za pravdu, i když přesvědčeni o ní nebudou. U nás se člověk musí svobodně rozhodnout čemu a komu chce věřit. Jinak to nejde a v tom je ten hluboký a veliký rozdíl mezi pravoslavím a římskou církví.
Pravoslavná víra netvrdí, že po smrti zůstaneme v ráji, ale že nejvyšším smyslem člověka je zbožštění. Představa, že až umřu, budu dál žít se všemi blízkými někde v nebi, se tedy rozplývá…
Život v ráji znamená právě to zbožště-ní. A dosáhnout zbožštění znamená, že vše, co je v člověku krásné, dobré, milé a pozitivní, vytryskne z nitra člověka, otevře se a rozprostře a člověka tím úplně pohltí. Je to jako Světlo, Světlo hory Tábor, Boží obraz v nás. A ve chvíli, kdy je jím člověk zaplaven a pohlcen, sám se stává světlem. A to je to zbožštění, dokonalé splynutí s Bohem.
Někteří lidé přirovnávají tento stav k roztavené oceli, u níž nevíte, je-li to ještě ocel nebo už oheň. Tak je to i s Božstvím. V člověku, který odolá všem pozemským pokušením a dosáhne vrcholu sjednocení s Bohem, většinou až po smrti a z Boží milosti a lásky, se přetaví vše, co v jeho duši a srdci je. Dobré i zlé. A vše, co je dočasné a konečné, se stane věčným.
Pravoslavná církev odmítá katolické odpustky. Jakým způsobem je tedy podle vás hříšníkům odpuštěno?
Princip odpustků neboli indulgencií je založen na systému, který je spojen s římským papežem. Podle této představy je papež správcem pokladu zásluh svatých a on může z těchto pokladů věřícím dávat a odpouštět poklesky těm, kteří o to stojí, kteří si za to zaplatí nebo se stanou účastníky tohoto odpustkového řízení. Toto opatření bylo zavedeno ve středověku, nikdy před tím nebylo a pravoslavná církev ho od počátku odmítá.
Naše víra říká, že člověk by měl litovat a měl se kát z toho, co nedělá správně, a tím by se měl očišťovat a přeměňovat k lepšímu. Odpuštění je každému dáno bez nějakých odpustků a ten, kdo vyzná svoje chyby, pochopí, co nedělá správně a proč. Teprve pak přijde ke knězi, neboli k nástupci svatých, a ten hříšníkovi dá odpuštění.
Prvním, kdo tak učinil, byl Kristus, a to svým apoštolům. A ti je předávají dál svým nástupcům, biskupům. Kněží jsou nejužšími spolupracovníky biskupa a jsou na něm závislí. Proto bez něj nemohou udělat ani jeden krok, protože se podílejí na jeho apoštolské službě. Kroky kněží musí být v souladu s kroky jejich biskupa a tím pádem s kroky apoštolů.
Co se tedy děje s hříšníky, kterým odpuštěno není? Jak vypadá pravoslavné peklo? 
Já bych nerozlišoval všechno na pravoslavné a nepravoslavné. Co se bude dít s hříšníky, jímž není odpuštěno, o tom mluví křesťanství obecně.
Do roku 1054 byla církev jen jedna, rozdělovala se jen místně na západní a východní. Obě měly stejné základy víry a stejné principy, ale každá měla jiné úkoly a jiné priority. V okamžiku, kdy se západní církev začala starat více o pozemské výdobytky a založila stát Vatikán, sama sebe vyloučila ze společenství církve obecně. Východní církev nikdy nebyla uměle založena, vyplynula z Kristova učení, který stál na jejím prvopočátku. Věřící na západě se však z tohoto společenství vyloučili. Těm, kteří se o toto více zajímají, bych doporučil Dostojevského knihu Bratři Karamazovi, která přijatelným způsobem osvětluje rozdíly mezi církvemi a hovoří i o tom, jak středověk odvedl západní církev od křestanských kořenů.
To, co říkáme o peklu, o tom píše Písmo svaté: „Peklo bude tam, kde bude pláč a skřípění zubů.“ To znamená tam, kde se budou lidé nesnášet a nenávidět a tak budou na sebe zlí a nebudou spolu komunikovat, až z toho budou nešťastní a budou trpět a plakat. Tak to je to opravdové peklo a já se obávám, že začíná už tady na Zemi. Ale peklo nemá budoucnost, stejně jako zlo a nenávist. Tyto vlastnosti nemají svou ontologickou podstatu (ontologie – učení o obecných zákonech vývoje bytí, pozn. red.). Jedinou podstatou života a jedinou jeho budoucností je dobro, protože to je Bůh.
Kam podle vás spěje současný svět? K dobru, zlu, nebo jen přešlapuje a hledá, kudy jít dál? 
Jedním ze základních pilířů křesťanského učení je vědomí, že svět pomíjí a my nikdy nevíme, kdy nastane jeho úplný konec. Možná, že už zítra, možná až za tisíce let. A že se to skutečně stane, to je doloženo z mnoha různých stran i z našich vlastních historických zkušeností. Kultury a civilizace přicházejí a pomíjejí, zůstává po nich jen prach a vzpomínky. A tam směřuje svět, k zániku. Jak dlouho bude existovat naše civilizace, to ví jen Bůh. My bychom však neměli být ti, kdo k tomuto konci přispíváme. Proto pravoslavná církev věnuje tolik úsilí všem ekologickým aktivitám, proto se staráme o celkovou úroveň společnosti a proto klademe důraz na dialog mezi církvemi, státy a zeměmi a především na schopnost dorozumět se mezi lidmi.
Nedávno jsem zaslechla názor jednoho katolického duchovního, že české země jsou tak zvanou misijní oblastí, že víra v Boha není v našich lidech nijak zvlášť zakořeněna, jako v jiných zemích a že duchovní zde mají hodně práce.
Ano, to je dobrý názor. Když se podíváte na statistiky, tak zjistíte, že křesťanů je v našich zemích opravdu velmi málo a jen velmi málo z nich je řádnými věřícími. Těch je v českých zemích opravdu jako šafránu.
Má pravoslavná církev a vy osobně nějaký cíl, jak tento stav zvrátit?
Snažíme se o to, ale jsme stejně úspěšní jako ostatní církve. V našich mladých lidech je naše budoucnost, snažíme se je tedy vést a ukazovat jim správný směr. Pořádáme pro ně tábory, učíme je, vysvětlujeme. Je však na nich, jak se sami dál svobodně rozhodnou.

Tisk Tisk | E-mail E-mail