Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

Polski marsz

Opět je tu jeden ze státních svátků. Je tomu 62 let, co skončila nejstrašnější epizoda lidských dějin. Epizoda trvající ani ne desetiletí, ale svojí absurditou a brutalitou předčila nejhorší lidské můry. Třetí Říše, jenž pasovala lidskou bytost nejen na otroky (to už znali ve starověku), ale přímo na „lidský materiál“, se zhroutila. „Podlidé“ z východu vítězně dobývali Berlín. Svět se pomalu ale jistě „otřepával“ z „hnědého moru“.
Byl květen, máj, lásky čas, kdeže hrdliččin zval ku lásce hlas! Hřměla děla, hvízdaly šrapnely, burácely motory bitevních letounů – hloubkařů, umíralo se, mnozí se modlili, mnozí proklínali, dost jich zaměňovalo spravedlnost s pomstou – divit se nelze.
7. května památného roku 1945, dvě hodiny a čtyřicet minut po půlnoci, byla v Remeši podepsána bezpodmínečná kapitulace vojsk Říše. Byl mír… tedy papírově ano. Avšak ještě se střílelo, ještě se umíralo.
Psal se 8. květen 1945, tentokráte patnáct minut po půlnoci, a pro změnu v Berlíně proběhl podpis bezpodmínečné kapitulace Říšské branné moci. Byl mír… vyprávějte to však obráncům pražských barikád… Ještě se střílí, stále se umírá.

Československo, malý stát uprostřed Evropy. Náš kraj, náš domov. Právě zde to všechno tehdá roku 1938 začalo. První výstřely největšího konfliktu dějin se ozvaly u nás, snad u celnice Varnsdorf. Ani po podpisech obou kapitulací tu mír nenastal.
Toulal jsem se minulé léto kolem Lobendavy, žhnulo letní slunce, nad remízkem vyváděl svou rodinku ostříž. Paprsky klouzaly po střeše kostela Navštívení Panny Marie, proti modrému nebi se rýsoval temný anděl s uraženou hlavou, stál v rohu hřbitova a žaloval. Pár metrů od něj rostly tři nádherné břízy, před nimi pomník, tedy spíše památník. Jeho nejvyšším bodem byla polská orlice.

Karel Kryl:
Když boží muka rozpadlá, zlodějská ruka vykradla, strach srdce svírá, mlha jde. Co je to víra, poklade? Když hluchým zpíváš, maluješ-li chrámy pro slepé, když nezazlíváš, i když srdce mámy dotepe. Když láska není prázdná černá díra neznámá, když sen je bdění, potkala tě víra milá má...“
Je ráno 8. května 1945, 34. pluk 8. pěší divize 2. polské armády právě překročil hranice naší vlasti. Stalo se tak v Hilgersdorfu (tedy Severním) a pokračoval v postupu na Lobendavu. Zanedlouho potom se vpíjela rudá krev desátníka Stanislawa Wendraka a vojína Floriana Wojna do půdy pro ně cizí země. Nebyli poslední, bohužel, umírá se dál, bude se umírat ještě další dva „mírové“ dny a u nás v pohraničí mnohem, mnohem déle!

Středeční ráno 9. května 1945 zbarvilo krví louky u Röhrsdorfu (tedy osady Liščí). Krváceli vojáci 36. pěšího pluku stejné divize, pod palbou děl a minometů. Vzduch se chvěl a burácel, zemi rozrývala neviditelná mocná ruka dělostřelectva, bojovalo se urputně o vesničku, která je znát pouze na nejpodrobnějších mapách. Krásný kostel Šimona a Judy v Lipové se také stal osudným nejen vojínu Wilniewczykovi, kulomet na jeho věži psal poslední hodiny mnohým.

Karel Kryl:
Zas někdo střílí do dětí, a pravda šílí v obětí se lží, ach bože, vyhraje? Pověz mi cože pravda je! Když rozum stírá smyčkou stopu citu na šíji, a slepá víra hlásá sterilitu – zabíjí. Hlas sedmihláska zaškrcený v míru, v nitru mém pravda je láska, spojující víru s rozumem…“

Nixdorf (tedy Mikulášovice), hodinový boj hrdinného 36. pěšího pluku proti jednotce SS a vojákům 72. pěší divize Wermachtu. I zde se umíralo.

35. pěší pluk překročil naše hranice ve Fukově a postupoval přes Království, i tu první mírový den přijala země daň krve.

Ve středu 9. května 1945 v poledne se střetl 37. pěší pluk se silnou skupinou příslušníků SS v Rumburku, ti měli k dispozici nejen kulomety, minomety, ale i rychlopalná protiletadlová děla. Mír se vkrádal polehoučku, za sténání raněných a chroptění umírajících. Celých osm let, co jsem chodil na „Tyršovku“, jsem se z oken třídy díval na budovu dnešní spořitelny a přemítal, jak asi boj probíhal. Přemýšlel nad osudy jednotlivců, těch točících kolečky rychlopaných děl i těch druhých se „špaginy“ v rukou, snažil se vklouznout pomyslně do mysli každého z nich…

Polské jednotky na své čtyřdenní osvobozovací cestě od lužického Budyšína po náš Mělník ztratili 39 důstojníků, 72 poddůstojníků a 180 vojínů, kteří svou krví zaplatili naši svobodu a při náhledu na smýšlení řísského protektora Reinharda Heydricha si troufám říct náš život, naši holou existenci. Mějme to na paměti, když půjdeme kolem pomníčků s polskou orlicí, jenž rozprostírá svá křídla nad hroby svých synů, kteří dali svůj život za něco nehmatatelného a přeci tyčícího se nad vším. Mějme to na paměti až budeme v tento den procházet kolem plápolající vlajky Československé (dnes i České), že rudá je opravdu tou krví národa, jak jsme často slýchávali. Život nedává nic zadarmo a jen málokdy lacino…

Karel Kryl:
Když pýcha mrazí z papíru, hovoří vrazi o smíru a radost z boje okorá, vzpomeneš co je pokora? Vždy znova, z nuly stěny Dómu tmelit, ze vzdoru, svobodnou vůlí vytrvale čelit netvoru, bez pýchy, vstoje, střepy odstraňovat ze sítnic – Pokora, to je všechno obětovat, nechtít nic.“

krásný květen Vám všem
Marcus Tullius

Pozn.: Fakta čerpána ze stránek www.luzickehory.cz kapitoly historie, článku PaeDr. Jindřicha Marka „Polski marsz z Lužice do Čech. Polští vojáci a osvobození severu Čech v květnu 1945“.

Tisk Tisk | E-mail E-mail