Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

Píšete nám

Před branou pekla

Je únor, s nedočkavostí sobě vlastní vyrážím každou volnou chvíli toulat se krajem a alespoň toužím tušit kvítky křehoučkých sněženek a bledulí pod příkrovem sněhu. Paní zima se velice nerada vzdává vlády (a ono vlastně, kdo se jí vzdává rád… že?). Naštěstí jediné, co je věčné, je smrt a myšlenka, takže i zima jednou skončí, aby se naplnil dávný rytmus života. Zrození a smrt. O čem by měla být tedy má úvaha právě tento měsíc? O Valentýnu? To obstarají jiní. Já budu psát o smrti a zrození, o pekle, o člověku.

DANTE před branou pekla
Mnou vchází se do trýznivého města,
mnou vchází se do věčné bolesti.
Mnou vchází se k těm, jež bůh věčně trestá.
Mnou dal Pán průchod spravedlnosti,
jsem z boží moci, dílem lásky jdete,
jsem klenuta nejvyšší moudrostí.
Všecko stvořené přede mnou v tomto světě je od věků,
já navždy potrvám.
Zanechte naděje kdo vstupujete.

13. únor 1945
Nad Anglií se vznáší soumrak, pomalu přichází klidný večer, většina lidí v teple domova prožívá své chvilky s rodinou, než se jde spát. Na startovních drahách britských letišť „vrní“ motory 244 lancasterů. Za pár minut se vrnění promění v ohlušující hukot. Blíží se hodina H. První vlna nese své dárečky. Tisíce mužů posádek, jejichž nervy jsou vybičovány k prasknutí. Musí přeletět celé Německo, Německo plné protiletadlových děl, balonových přehrad a „nočních lovců“ slídících po kořisti. I oni nastupují do svých strojů, aby bloudili nad svým „Vaterlandem“ a snažili se přehrát smrt, byť na jediný den. Tu noc vzlétlo jen 27 posádek stíhacích Me-110 proti nejmohutnějšímu útoku v dějinách. Bude to změť osudů jednotlivců, hrdinství mnohých, smrt tisíců – bůh si zakryje tvář…

Zítra je Valentýn, svátek všech zamilovaných, svátek lásky. Noc se snáší nad Saskem, tím Saskem, kam utíkali věrní Češi, jenž volili raději exil, než zradit svou víru, než nepřijímat podobojí. To už je dávno, po Bílé Hoře. Pro sídlo Saských králů bude však noc trvat mnohem, mnohem déle. Z propasti věků se zas a znovu bude ozývat „vae victis“ – běda poraženým!

Drážďany, 22.13 hod. 
Apokalypsa začíná, noc se změní v den. První vlna těžkých bombardérů píše dějiny tohoto města, píše dějiny o člověku. Drážďany dostaly první úder, jen málokdo z civilistů tuší, že se blíží druhá vlna, dvakrát mohutnější – 529 lancasterů, hodina nula měla pro tuto formaci přijít v 1.30 hod. Tu noc dostaly Drážďany „dáreček“ v podobě 650.000 tun zápalných pum. Tím to však nekončí.

14. únor 1945
Drážďany, 12.12 hod. 

Denní nálety byly v režii amerických létající pevností a liberátorů, v tento čas se nad stále ještě hořícím městem objevilo 1.350 těchto těžkých bombardérů. Ach Dante, ty jsi popsal jen devět kruhů pekla…
Když si Bůh odkryl tvář, naskytl se úděsný pohled. 3.000 tun bomb zničilo 24.866 lidských domovů, teplota způsobená ohnivou bouří přesahovala 1000°C, zahynulo 135.000 lidí, více než během náletů na Británii za celou válku. To je bilance čtrnácti nejtěžších hodin Drážďan.

Byly to hodiny nejkrvavější epizody, ale také, jak to už bývá, vzepětí jednotlivců, kteří v sobě našli v tu osudnou chvíli „člověka“. Byly to hodiny tisíců příběhů, jenž vylíčit by zabralo knihu. Příběhů hasičů z Bad Schandau, kteří vyjeli po první vlně a na místo dorazili v 1.00 hod., druhá vlna je smetla, zemřeli do jednoho. Byl to příběh vojáka, který nedokázal identifikovat svou ženu, ani podle bot, ostatní bylo připeklé k asfaltu. Příběh britského pilota, který po přistání řekl: „Až dnes jsem je opravdu litoval.“ Příběhy maličkých, kteří předčasně dospěli. V ničem se totiž neliší pláč a bolest matky z Drážďan od té z Coventry…

Jen devět kruhů pekla, ach Dante, neznáš člověka, neuplyne ani půl roku a země vycházejícího slunce pozná záři „tisíců sluncí“, apokalypsa se bude znovu opakovat. Matky s mrtvými dětmi v náručích, muka popálených, umírajících. Hirošima, Nagasaki. Ano, člověk a jeho moderní 20. století se svými skvělými úspěchy – škoda, že vrhají dlouhé stíny komínů Birkenau, Treblinky, Büchenwaldu a tisíců dalších hrůz. Ach Dante, jak rád bych se zeptal, jestli už tam dole není přeplněno…

Když končí první díl Danteho nádherné knihy, začíná druhý, z pekla přes očistec do nebe. Život je stejný a proto i konec Drážďan byl jejich zrozením. Drážďany nebyly zničeny, dokud stál jejich symbol, největší protestantský chrám na světě Frauenkirche. Ano, to z téhle věže se díval mladý Goethe na zkázu po dělostřeleckém bombardování v sedmileté válce.
Byli jste někdy u tohoto symbolu, který stál jako svědek apokalypsy? Dokud plála nenávist mezi národy, zůstával připomínkou lidské „velikosti“. Pak se v nás opět probudil „člověk“. Mrtví už nebyli Němci, ale lidé. A už to bývá, že nejhorší lidské činy jsou časem vystřídány lítostí. Minulý rok se opět zaskvěl ve své nádheře. Obnova trvala jedenáct let, přišla na 180 mil. eur a nádherné je, že tři čtvrtiny obnosu jsou soukromé dary – přišly z celého světa. Poničený kříž pak opravil syn britského letce, jenž se náletů zúčastnil.

Jestli nevíte, kam v neděli na výlet, doporučuji chrám Páně, který je otevřen všem lidem dobré vůle. A nejen Frauenkirche stojí v Drážďanech za zhlédnutí, ne nadarmo si říkaly „Benátky severu“. Drážďany, to je světoznámý Zwinger, Velká kurfiřtská stáj, zámek, opera, Bruhlova terasa zvaná „balkón Evropy“, Kasematy, Hofkirche.

Jak uzavřít únorové neveselé ohlédnutí? Nenapadá mne nic lepšího, než text nápisu na památníku vztyčeném nad hromadnými hroby na Heide-friedhof: „Kolik jich zemřelo? K čemu jsou čísla? Skrze Váš zármutek můžeme nazřít utrpení oněch bezejmenných, jež uhořeli v pekelném ohni, který zažehl člověk.“

Krásný zbytek února Vám všem a při Valentýnu věnujte tichou vzpomínku na všechny bezejmenné, nejen ty z Drážďan. Nebojte, nezkalí Vám to radost, naopak, udělá jí to hlubší.
Marcus Tullius

Tisk Tisk | E-mail E-mail