Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

Žijí mezi námi, mnohdy ne s námi

Ano, žijí a často o nich ani nevíme, ale rozhodujeme o nich. Myslím tím o našich spoluobčanech, kteří se z jakýchkoli důvodů stali invalidními. Byly doby, kdy jim jejich, pro laiky viditelné či neviditelné choroby, ztrpčovaly život a mnohdy je činily na jiných lidech závislými. Tehdy hledali ti, kterým tato závislost vadila, pomoc. Vlastně, hledaly ji obě strany. Individuální poskytovatelé plédovaly pro otevírání dalších a dalších ústavů, zatímco ti druzí – postižení – si uvědomovali, že ústav je to poslední, co by potřebovali. Oni přece nechtějí být zbaveni ani částečně spoluodpovědnosti a svéprávnosti. A to i v tom, aby za ně rozhodoval někdo jiný. Chtějí žít sice s omezenými možnostmi, ale mezi svými kamarády, známými a někdy i příbuznými a chtějí mnoho úkonů potřebných k životu vykonávat sami. Proto jejich občanská sdružení a spolky vyvíjejí činnosti, aby ti, kteří rozhodují, činili tak s vědomím odpovědnosti a úctě k jedinci.
V devadesátých letech minulého století se toto vědomí ve společnosti formuje a více jak jindy začíná zaznívat potřeba změnit dosavadní názor na začlenění invalidů a lidí postižených mnoha jinými civilizačními chorobami do společnosti ostatních zdravých spoluobčanů. K této, dá se říci změně nazírání, dochází postupně a mnohdy i pod tlakem zákonů. Ve veřejných sdělovacích prostředcích jsou zveřejňovány jak pozitivní, tak negativní zkušenosti, a dokonce i Stavební zákon přikazuje budovat bezbariérové vstupy u všech nově budovaných nebo upravovaných, široké veřejnosti přístupných nemovitostí.
V této hektické době je rozšiřován a přestavován i objekt Městského úřadu v Rumburku a vítězí názor na vybudování hlavního vchodu do budovy po impozantním schodišti z třídy 9. května. Jako bezbariérový vchod je určen postranní vchod do hlavní budovy z ulice II. polské armády. O tom je občan informován malou a lehce přehlédnutelnou cedulkou u hlavního schodiště. Ten z potřebných, který ji zahlédne a přečte (pokud se k ní zvláště v zimě dostane) se vrací za roh a sáhne na kliku. Ale OUHA! Úřední den sice je, úřad by měl být volně přístupný každému, ale zde tomu tak není. Přečte si proto další cedulku a dozví se, že si může zazvonit na obsluhu, která jej vpustí do budovy. Zvonit však musí i tady, chce-li budovu opustit a dostat se ven. Zlé jazyky tvrdí, že tím je dáváno na vědomí některým lidem, že úřady tu jsou pro lidi a ne lidi pro úřady. V každém případě si myslím a jsem o tom přesvědčen, že toto opatření je pro mnohé lidi, kteří musí použít tuto službu, nedůstojné. Pro mnohé potom i ponižující. Jejich zdravotní handicap je tímto úkonem zviditelňován, ačkoliv by jej chtěli skrýt.
Nutno říci na závěr, že podmínka bezbariérového vstupu do hlavní budovy Městského úřadu v Rumburku byla splněna, ale jen napolovic. Ve slovníku cizích slov najdeme za slovem bariéra na 3. místě citaci, že jde také o nakupení, překážku… A překážky se mají odstraňovat!

Tisk Tisk | E-mail E-mail