Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

PÍŠETE NÁM

Domov

Čeština je přenádherný jazyk, tedy alespoň pro mne. Snad je to proto, že jej slyším od narození. Snad proto, že její bohatost nemá obdoby u žádného z jazyků. Jedinou myšlenku, jediné ubohé slovo lze s její pomocí říci desetkrát, ba i stokrát jinak. Proč takový úvod? Je to prosté. Co si představíte Vy za slovem „Domov“? Svůj byt či dům? Svou ulici? Své město či jeho část? Své rodiště či dům svých rodičů? Za slovem domov si můžeme představit ledacos – díky naší mateřštině.

Není to tak dávno, co mne jakási niterní touha donutila vzít batoh, vyleštit kanady a vydat se hledat. No, ono už to bude dobrých deset let, čas neuvěřitelně letí, nejrychleji tehdy, když člověk tvoří, poznává, či miluje. Stovky a stovky kilometrů ztrácení se a nalézání, kdy právě největší rozkoš neposkytuje nalezení, ale samo hledání. Pokaždé vzpomenu na klasické Sokratovo: „Vím, že nic nevím.“ Čím více nalézám, tím více tuším, kolik nenalezeného mi uniká. To, že nehledám pro nalezení, ale pro samotnou rozkoš hledání, jsem pochopil před pár lety. Tehdy jsem stál u úpatí Partyzánu, díval jsem se odtud na Malý a Velký Šenov, po levici se tyčil Hrazený a vpravo od Šenova Strážný vrch s křížovou cestou. Úžasný pohled, krásný den, snad proto, že byla neděle. Lidé, já a s námi bůh odpočívali po své práci – to se ještě supermarkety nechlubily tím, že „mají otevřeno jako ve všední den“. Stojíte-li na onom místě a skloníte-li zrak od nebe a horizontu níž, uvidíte v bezu zarostlý sokl kříže. Fraktura začíná slovy „Wohin Wandermann?“ Kam poutníku? Zamyslil jsem se a zjistil, že vlastně netuším.

Rok 1968, Šluknov
Když začal hořet dům poblíž fary, vyběhl z ní neznámý muž. Když byl poznán, zjistilo se, že už dávno měl být odsunut – byl Němec. Celých třiadvacet let se schovával na půdě svého bratra, který nebyl zařazen do odsunu. Asi už tušíte, že to byl Eduard Bienert. Celých třiadvacet let se tísnil na půdě a četl a četl a četl – o svém kraji, domově. Dlouhých třiadvacet let „domácího vězení“ bylo pro něj lepší než opustit domov. Cítíte taky tu velikost a vznešenost slova domov?

„Kde jsi byl na dovolené? Já ve Španělsku, u moře.“ To jsou slova mého známého z konce léta. Trošku se jimi chlubil, ale to občas děláme s radostí všichni, že? Byl jsem doma, tento rok, jako ten minulý, jako ten předminulý. To jej trošku vyvedlo z míry. Domov, to je pro něj prostor, kam se vrací z práce. Představa takové dovolené jej děsí. Těžko mu vysvětlím, že můj domov, to je vůně lip, myšlenky čtené ze soklů božích muk, že je to vítr česající buky na vrcholcích Lužických hor, že je to západ slunce čeřící hladinu Sohlandu či Zámeckého rybníka v Lipové, že to je vlhký a studený dech roklí a kaňonů Zadní země, že domov, to jsou hvězdy, let netopýrů a hlas chřástalů na loukách u Vlčí hory. Domov, to jsou staré příběhy velebící i žalující z každého kamene, zbouraného stavení či kostela, že můj domov je tam, kde se můžu posadit do trávy, ruku v ruce se svou milovanou ženou a poslouchat příběhy, které vypráví krajina. Naslouchat, chápat, milovat. Nenudil jsem se, cožpak se lze nudit v krajině tak bohaté, sevřené hradbou Lužických hor a Labských pískovců? Nemůžu za to, nebaví mne fotit se na velbloudu, u moře, které znám pouze jménem, v zemi, o které vím jen to, co si přečtu v průvodci, a s lidmi, jejichž kultura mi je cizí.

Psal se rok 1856, na zmíněném Strážném vrchu v Šenově byla velká sláva – sám litoměřický biskup Bartholomeus Hille světil novou křížovou cestu. Nic zvláštního, tedy dnes a pro nás, ale mezi diváky byla i kuchařka Schleitnerová z Krásné Lípy. Jak silné to musely být dojmy, když se po návratu domů obrátila na zdejšího faráře s otázkou: „Proč i my nemůžeme mít křížovou cestu?“ Osud, bůh, prozřetelnost či láska k domovu? Snad nic z toho, snad všechno bylo příčinou toho, že mladá kuchařka stála u zrodu myšlenky a křížové cesty v Krásné Lípě. Škoda, že dnes už kuchařky nemají podobné nápady, nemusely by hned stavět nové křížové cesty, ale třeba postavit padlá zastavení původních…

Jenže to by se muselo slovo domov stahovat na víc, než jen prostor, kam se uchylujeme po práci. Slovo domov by muselo mít hřejivý tón, stejně jako večerní plamen ohně, muselo by být vyslovováno s úctou, jako když mluvíme o milionech hvězd, co nám září nad hlavami, musela by z něj vyzařovat ona láska, kterou cítíme, když přivineme v náručí ty, co milujeme. Nelze milovat něco s čím kupčíme, co nás zajímá jen tehdy, dá-li se to vyčíslit zlaťáky, nelze milovat kopec, když je pro nás pouhým zpeněžitelným kamenivem (ach Partyzáne…).

Zelený kříž, křižovatka cest a boží muka. Najdete jej snadno, kříží se tu zelená a červená turistická značka, na jih Brtníky, na severu vévodí Hrazený. Co je na nich zvláštního? Září novotou, tedy přesněji byly zrestaurovány. Když zavřete oči, možná si představíte dávný příběh, kdy tato boží muka míjela procesí. Totiž přesně v tomto místě se křížily kostelní stezky vedoucí z Kunratic a Knížecího dále společně ke kostelu sv. Martina v Brtníkách (tedy tomu, ze kterého nám zbyly jen schody…). Proč o tom píši? Protože právě v tomto místě se minulost setkává s přítomností a společně tvoří budoucnost. Právě u nich se uzavírá kruh. Nebýt staré fotografie bratří Bienertů, kteří je zachytili v jejich plné kráse a podle které se mohla boží muka přesně zrestaurovat, stálo by tu dál jen torzo… náš domov by byl o střípek chudší. Láska k domovu se tu zhmotnila v čin.

Jak nejlépe ukončit tuhle úvahu? Jak vystihnout a shrnout podstatu článečku? Nemusím se namáhat, půjčím si text z desky Bratřím Bienertům v Kyjovském údolí. Nelze lépe vyjádřit mé nejniternější pocity:
„Koho neosloví láska k domovu,
kdo necítí se být jí posílen,
kdo pro ni v srdci nemá prostoru,
zdá se být Bohem opuštěn.“

Tisk Tisk | E-mail E-mail