Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

Ať žije DIVADLO! Ať žije HRANIČÁŘ!

V nedávných dnech oslavil rumburský divadelní soubor Hraničář šedesát let své činnosti. Rumburské noviny Vás na svých stránkách stručně seznámily se vznikem souboru i jeho záslužnou prací.
Co to však divadlo je? Je to budova? Herci? Ředitel? Kulisy? Protože mám v rodině divadelníky, tak Vám to mohu říct. Je to hromada práce. Je to dřina. Je to odříkání. Je to disciplína. Je to odvaha. Je to rozehraná šachová partie bez vítězů a poražených. A je to ohromná, ničím nenahraditelná radost. Radost z práce, z úsměvů dětí, z pochvaly dospělých. Každý sebemenší pěšák má v této partii svou roli, bez které by výsledek nebyl dokonalý. Nikoho by nebavilo představení, kde herci neznají text, kde zvukař zaspí, osvětlovač zhasne v nevhodnou chvíli a místo hradeb se objeví kulisy vesnické chalupy. To však není případ našeho Hraničáře. Jeho představení, zábavné pořady, maškarní plesy i divadelní přehlídky se vždy těšily a těší velkému zájmu diváků.

A o tom všem jsme se rozpovídali i rozpomínali se třemi stálicemi souboru. S tím největším králem, co kdy Hraničář měl, panem Jaroslavem Purchartem, alias Karlem IV., jsme se bohužel před několika málo dny rozloučili natrvalo. Už se nedožil právě probíhající výstavy k jubileu souboru, ale z jeho vyprávění vím, jak moc ho měl rád. Neohrožený střelec z lehu, sedu i stoje Jan Rein uměl vždy celé publikum dohnat k záchvatům nevázaného smíchu. A současná první dáma spolku Majka Koukolská nám prozradila Quo vadis – Hraničář.

 

Odnesly to manželky

purchart1 Poslední žijící zakládající člen Hraničáře Jaroslav Purchart spojil s divadlem takřka celý život. Jako herce, režiséra a výborného maskéra ho zná širší divadelní společnost mnoha generací po celém Šluknovském výběžku. Za své působení na divadelních prknech byl, spolu s několika dalšími, oceněn zlatým odznakem J. K. Tyla.
Jak si se k divadlu vůbec dostal?
Už jako dítě jsem chodil do divadla v Radlicích, kde byl táta zapálený ochotník. Jednou na jevišti tátu zabili a já vyběhl ze židle, běžel k němu a hrozně brečel.
Poprvé jsem si zahrál asi v sedmnácti letech zbrojnoše v divadle v Radotíně. Ale doopravdy jsem začal hrát na závodišti v Chuchli v hospodě Start. Já měl těch štací moc. Hrál jsem u Baráčníků v pražské Nerudově ulici, na Slupech.
A jak to vlastně bylo se založením Hraničáře?
Přijel jsem vlakem osidlovat pohraničí. S jedním klukem jsem dojel do Šluknova, kde byl jeho brácha předsedou výboru a chtěl se usadit jako holič. To nevyšlo a já ještě s jedním šel pěšky přes Jiříkov do Rumburku a tady dostal práci na náměstí. A jak to v holičství bývá, slovo dalo slovo a tam jsem nasbíral první zájemce. Pomaloučku se začalo divadlo rýsovat, až jsme se sešli v hospodě a tam vše domluvili najisto.
Podle čeho jste tenkrát vybírali repertoár?
Měli jsme asi čtyři režiséry, zvlášť na činohru a na zpěvohry. Ti si sedli, vybrali, co se bude hrát a rozdělili role.
Hodně práce jsi odvedl v maskérně. Jak ses k tomu dostal?
No přes řemeslo, jako holič. Prvně mě do maskérství zasvětil jeden kluk u těch Baráčníků v Nerudovce a v Hraničáři jsem líčil hned od začátku. Dělal jsem i paruky. A nelíčil jsem jenom v Hraničáři. Dělal jsem pro všechny soubory v okolí, co tu byly, do všech vesniček okolo, všude, kde měli divadlo, jsem líčil. Dost často jsem jezdil do Krásné Lípy.
Většina z vás měla rodiny, dvě, tři i čtyři děti. Jak jste to mohli stihnout?
Já nevím, odnesly to manželky. Zkoušelo se alespoň jednou týdně. Ale to byly zkoušky! Sešli jsme se, přečetli text, dali do hlavy a v neděli už hráli. Každou neděli jinou pohádku. To byla facha! A hráli jsme tak dost dlouho. Nebylo to tak vyšperkovaný, ale děti stály fronty.
Nemohu se nezeptat, která z těch všech rolí se ti hrála nejlíp?
Rád jsem hrál opata v Kutnohorských havířích (režie V. Svoboda – B. Stránský). Nebo kováře v Dalskabátech (režie J. Beneš). No a samozřejmě Karla IV. (režie J. Rein). Jednou mi na scéně zaskočila kostička z kuřete či čeho a já myslel, že budu muset z jeviště. Ale úspěch jsme měli. Hráli jsme i mimo Rumburk. Ve Varnsdorfu nám říkali, že jsme lepší než herci v Praze. Jestli kecali nevím, ale říkali to.

 

… aby se lidi sešli

rein1 Do Hraničáře se dostal jako kompars z divadelního souboru zdejšího gymnázia. Působil v Okresní loutkové scéně, Studiu mladých, Ruce atd. Stálici mezi členy divadelního souboru Hraničář Jana Reina nemusíme rumburským čtenářům příliš představovat. Je podepsán jako herec, režisér či scénograf snad pod každým titulem, který Hraničář od roku 1955 uvedl.
Osobně si Vás z dětství velice zřetelně vybavuji z mikulášských nadílek. Jednou mě babička vyhecovala k tomu, abych zarecitovala básničku o Leninovi. Čerta, který by tak koulel očima, asi žádné dítě ještě nikdy nevidělo. Pamatujete si na to?
Pamatuju. Taky jsem měl za to záznam v papírech. Tedy ne za Lenina, ale za to, že mikulášské vůbec pořádáme. Podle tehdejšího režimu jsme byli podporováni státem a tudíž jsme měli šířit komunistickou propagandu – dělat dědu Mráze a ne Mikuláše. V papírech stálo: „Podporuje církevní slavnosti.“
Podepsal se tehdejší režim na repertoáru Hraničáře?
Ani ne. My jsme si hráli, co jsme chtěli. Jenom jednou jsme představení raději stáhli. Psal se rok 1969 a nastudovali jsme pohádkový kabaret pro dospělé Drak je drak. Text hry dostal po okupaci úplně jiný smysl a hned po úvodní předmluvě byl v sále takový rachot a aplaus, že jsem myslel, že snad ani nezačneme hrát. A dohráli jsme ho při petrolejkách, protože vypnuli elektriku. Jestli schválně nebo to byla náhoda dodnes nikdo neví. Představení se hrálo jen třikrát. Jednou v Dolní Poustevně a dvakrát v Rumburku. Chodilo na něj dost tajnejch, tak jsme to raději stáhli.
Já si Vás vybavuji spíše z malých rolí, proto se tedy musím zeptat, která ta role byla životní?
Jednoznačně čert Trepifajksl v Dalskabátech. To byla role vysněná. Je tam scéna, kdy ležím v posteli a přijde kovář (Jaroslav Purchart) a začnou se bavit o koních. Nás to oba tak rozvášnilo, to byla krása. A tyhle potvory mi tak nějak zůstaly po celý život. Já hrál nejčastěji čerty, vodníky, hluchoněmé a blbce. Asi k tomu mám vlohy.
Svého času byly na repertoáru Hraničáře často kabarety. Proč to?
Mně vždycky šlo o to, aby se lidi sešli. Aby vyšli z toho blbýho systému, který zrovna panoval. A kabarety byly něco, kdy diváci zapomněli na všechny starosti. Proto také po každém kabaretu byl taneček, abychom se sešli jako lidi, zcela dobrovolně.
Po nějaké odmlce jste začal znovu hrát s mladými. Jak se vám pracuje s novou generací?
Já se zařekl, že už hrát nebudu. Ale tohle je autorské divadlo, a když to psali, tak na konkrétní lidi, které znali. Dědek je psaný na mě – postavou, vizáží, mluvou, názory – to se nedalo odmítnout. A hraje se mi dobře. Já jsem vždycky rád s mladými. Říká se, že s mladými člověk nestárne a je na tom kus pravdy.

 

Už se nebojím mluvit na veřejnosti

koukolska Sluší se, abychom dali prostor i ženské části souboru. Tu bude tentokrát zastupovat herečka a režisérka Marcela Koukolská, všemi dobře známá jako Majka. K divadlu ji roku 1974 přivedl její manžel Mirek, který měl s divadlem již nějaké zkušenosti. Pro začátek si vzala na starost dětský soubor, který hrál pod Hraničářem, a postupně se zapojovala do veškerého dění. Dnes je z ní jedna z nejvýraznějších osobností Hraničáře, bez které by řada akcí neexistovala.
Co pro Tebe vlastně divadlo znamená, co Ti dalo?
Hlavně exhibicionismus. Asi bych mohla tuhle otázku rozdělit do tří skupin. Moc mne toho naučily děti. Ty si nehrají „jako“, vše je opravdové a myslím, že to byly dobří učitelé. Jako herečka jsem prožívala ohromnou radost si hrát, vyzkoušet si řadu rolí a poznat, jak na ně reaguje okolí. Také mi hodně pomohlo v mém profesním životě. Odnaučila jsem se bát mluvit na veřejnosti. Hodně poznatků z divadla využívám při přednáškách a seminářích, třeba kdy udělat přestávku, jak odlehčit výklad, jak ho udělat zajímavým a podobně. A poslední, ale ne co do zajímavosti, je i práce režisérská. Jako herec si vyzkouším jednu roli, jako režisér všechny a všechny musím skloubit v jeden dokonalý celek, kde nic nepřevyšuje a nic nezapadá. Režisér má velký strach za všechny, ale také ohromnou radost – za všechny.
Podle čeho vybíráš scénář?
Scénář mi musí něco říct. A také na něj musím mít lidi. Jestliže ve scénáři vystupuje dvacet osob a k dispozici jich mám polovinu, tak po hře nesáhnu. To samé je i s typem herců. Musím mít na daný scénář vhodné typy herců.
Co oslovuje dnešního diváka?
Dost dobře nevím, protože když zapnu televizi, mám pocit, že prahnem po laciném „kopání do zadku“. Ale doufám, že ne všichni vyznáváme reality show. Lidi by se ale chtěli bavit. Bavit na úrovni, takže dnes na divadle vládne komedie.
Chodíš na představení jiných souborů?
Chodím. Ráda a často. Naposledy nedávno ve varnsdorfském divadle uváděl českolipský soubor hru Pes baskervilský. Smála jsem se od začátku do konce. Na divadle se vždycky kradlo a krade. I dnešní hry si občas vypůjčí něco z Voskovce a Wericha. Takže i já občas něco využiji ve svých režiích.
Má divadlo svoji budoucnost? Vždyť kdekdo chodí do posilovny, solaria nebo sedí u televize.
Návštěva divadla obohacuje, sbližuje lidi. A nejen ty vzdálenější známé, ale i partnery – mají si o čem povídat, rozebrat zážitky, vyměnit názory. Přestože návštěva divadla je čím dál tím dražší záležitostí, jednou za čas by si ji měl každý dopřát. Vystoupit ze stereotypu dní a učinit si třeba i ze všedního dne svátek.
Co v současné době v Hraničáři připravuješ?
Především přehlídku pohádek – Rumburskou divadelní vločku. Letos je to již desátý ročník. Chtěla jsem ji proto udělat o něco slavnostnější. Bohužel stále rekonstruovaný dům kultury nám změnil plány. Vločka bude opět v domě dětí a mládeže, tudíž musíme opět vybrat nějaké malé pohádky, přizpůsobené malému prostoru. A pak také připravuji, opět v domě dětí a mládeže, takovou akci, na které si budou moci zájemci o divadlo zkusit, jaké to je „hrát“. Mám připravené nějaké dialogy i monology a chtěla bych, aby si přítomní sami zahráli i zarežírovali. Nic naplat, i divadelní soubory se musí stále doplňovat novými tvářemi.

Tisk Tisk | E-mail E-mail