Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

VyVolení

Temné mraky se líně šinou, čechrány vrcholky mohutných buků, mlha se líně převaluje údolím. Lužické hory, temné, tvrdé, nevlídné pro cizáky. Hradba, jenž od nepaměti chrání stezky a cesty jdoucí do srdce království. Mží, psí počasí, a to je srpen. Turisté ze sousedního Německa okupují hospůdky a za nic na světě nevyjdou do toho nečasu. Koupí si pohlednici, vyfotí se u opodál stojícího řopíku a hurá zpět, v přepychových autech, do Saska.
„Díval ses? Dávaj to každej den! Já bych volil Hanku.“ Co říci sousedovi? Viděl jsem umírat, viděl jsem zrození. Zažil jsem okamžiky, kdy jsem se bál smrti, okamžiky tak silné, že je nemůže nahradit pár obrázků z „bedničky na lhaní“. Je mi líto, nedíval jsem se. Ani na VyVolené, ani na „Velkého bratra“. Na okamžik přemýšlím, co mu odpovědět, co říct, když stejně nepochopí. Jak odpovědět, abych ho neurazil, neranil.
Škrábu se do neskutečného kopce (ve skutečnosti už je to hora) Velká Tisová, turisti vedou svou červenou po jejím úbočí, já toužím alespoň jedenkrát vylézt až na horu k nebesům. Poslední vichřice udělala paseku všude, kde jsem od té doby byl. I zde je vidět obrovské buky mrštěné neuvěřitelnou silou na své druhy, zpřerážené leží po svém posledním boji. Vzpomínal jsem na vyprávění svého dědy, který přežil nálet na seřazovací nádraží v Lübecku, když byl totálně nasazen. Mluvil o tom jen párkrát, u ohně, při bouřce. Nikdo, jen on uměl popsat peklo, a pak snad Dante. Dvacetimetrové nosníky byly zpřeházeny jako sirky, dodnes vidím ty temné hlubiny v jeho očích. Přežil, uprchl až domů na Moravu, kde se skrýval ve vinici. VyVolený? Pro mne ano.
Paráda, Pepík je VyVolený, už bude ve vile. Stejně je to zvláštní, nedívám se, ale když o tom většina lidí mluví div ne s božskou rozkoší na rtech, utkví Vám to v paměti. Pořád lepší VyVolený Pepík než před více jak půlstoletím Áda… Svorně prý naskákali do bazénu, pěkně si zacákali štěstím bez sebe. Jsem nahoře, nic moc nevidím, snad mlhu či už mraky? Je to slastné. Alexander von Humbolt kdysi řekl v překladu asi tohle: „Když stojíme u paty nebes a nad hlavou země, nebo ve vysokých horách, řekněte, co nás povznáší? Je to tajná touha dostat se blíže bohům, nebo je to štěstí, že jsme dál od lidí?“ Jsou chvíle, kdy jsem rád blíže bohům, většinou mi ale stačí být dál od lidí.
Včera mě čekalo překvapení, známá přinesla štěňátko, rozkošné k zulíbání. Našla ho v lese, bylo uvázáno u stromu, plné klíšťat, úplně vyčerpané, vzala ho k veterináři. Už se má čile k světu, jeho věrné psí oči jí hlídají a je stále s ní, bojí se, aby ho někde nenechala. Jizva na jeho psí duši už mu ale zůstane nadosmrti. A má známá? Je VyVolená? Pro mě ano, má mou úctu, obdiv a pomoc, bude-li ji kdy potřebovat. Viděli jste to? Hanka spala v posteli s Mirkem a Věra s Petrem! Kamera je zabírala, bylo to sice černobílé, ale vzrušující! A viděli jste Gábinu ve sprše! A Karla jak sekal trávu! A Honzu jak napouštěl bazén a…
Řopík, tedy objekt lehkého opevnění, zarostlý buření, stojí svou věrnou stráž už přes šedesát let. Rád bych napsal, že jeho střílny, byť rezavé, dál míří k hranici, ale lhal bych, střílny míří tak, aby kryly další z řopíků nalevo a napravo. Kdo tu asi stál svou stráž? Učitel v záloze? Spisovatel, řidič, dělník, horník v záloze? „Proveďte Zborov 25.“ Tak začala mobilizace. Řopíky se naplnili lidmi, jejich osudy, jejich láskami, jejich vírou, jejich odhodláním. Každý projdu s baterkou, i po těch letech je to cítit z těch stěn. Kudy asi ustupovali hraničáři z Velkého Šenova, jenž si s respicientem Pipkem a kulometem vz. 26 vynutili odchod davem henleinovců, když jejich kolegové z ostatních stanovišť byli zrazováni a odvlékáni do Říše? Jsou Vyvolení? Ano, jsou pro mě VyVolení. Kdo zavraždil respicienta Teichmana a dozorce Kozla na křižovatce v Podluží? Henleinovec, co zůstane navždy neznámý. Ale jejich pomník nám připomíná, jak žili a zemřeli VyVolení. Ti minulí, přítomní i budoucí VyVolení. Ti, kteří nehrají o 11 miliónů, ale o mnohem, mnohem víc – o nás, o lidskost, o člověka.
Tak nerad se vracím zpět do civilizace, tak nějak smutně odcházím z hor, s úctou, bázní, ale nejvíce s láskou. Závěr? Jednoduchý, alespoň pro mne. Kdo žije opravdově, nemá potřebu se na život pouze dívat. Kdo viděl požár, toho nerozohní plamínek sirky. Promiň, sousede…

Tisk Tisk | E-mail E-mail