Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

Oslavujeme 60 let míru

Nezapomeňme však na ty, kteří za něj zaplatili svými životy a svými osudy. Nahlédněme do osudů lidí, jejichž život byl tvrdě poznamenán válkou a kteří by nám o utrpení, které jim přinesla, mohli vyprávět nejvíce. Kdyby ještě žili…

Adolf Burg
28. 4. 1917 – 12. 4. 2003
„Vážení, k šedesátému výročí osvobození Československa a celé Evropy od nacistické okupace, vám píši tento list…“, tak začíná dopis pana Mario Burga o jeho otci Adolfu Burgovi, rumburském rodákovi.
„Rodiče mého otce, Isaak Ber Burg a Taube Warech Burgová rozená Zaklikowá z Polska, přišli do Čech ještě za trvání Rakousko – Uherského mocnářství. Usadili se v Rumburku a dědeček zde začal pracovat jako krejčí. 28. dubna 1917 se jim v tomto krásném městě narodil syn Adolf, můj otec.“
V té době žilo v Rumburku pouhých 18 židů, daleko více jich však žilo v blízkém městě Varnsdorfu, kde jich je také hodně pohřbených. Avšak již před rokem 1938 byla židovská komunita v Rumburku tak silná a početná, že zde židé mohli vybudovat židovskou synagogu i s modlitebnou.
Burgovi se však již ve dvacátých letech odstěhovali do Berlína, do čtvrti zvané Mitte a v Rumburku zanechali spousty přátel. Mezi nimi například rumburského rabína Otto Fraenkela, doktora práv Maxe Meisla s jeho ženou Matildou, učitelkou angličtiny. Max zemřel v roce 1943 v terezínském táboře, Matilda zemřela v témže roce při Auschwitzu. V Terezíně zemřel i další člen malé rumburské židovské komunity lékař Vilem Orlik.
Ale zpátky k Adolfu Burgovi. Ten oslavil své třinácté narozeniny při velké židovské slavnosti Bar Mizwah ve Velké ortodoxní synagoze v Kreuz-bergu. Bylo mu téměř dvacet jedna let a v tehdejším Německu začala narůstat síla nacismu. V tu chvíli se rodina Burgova rozhodla emigrovat do Ameriky přes americké území na Filipínách. Jejich cílem měl být New York, ale tam se nikdy nedostali. Byli velmi chudí a Amerika přijímala jen omezené množství emigrantů z Evropy, a tak byl Adolf Burg se svou rodinou v říjnu 1938 deportován zpátky, nejdříve do Berlína a později do Polska.
O rok později se Adolf Burg rozhodl utéci z Polska, okupovaného německou armádou. Podařilo se mu dostat se až na Ukrajinu, kde se nějaký čas schovával v cikánské vesnici. Ale byl prozrazen jednotkám SS, protože byl žid a rovnou deportován do koncentračního tábora v Czernowitzu. V té době byl velice blízko své smrti. Jeho touha po svobodě však byla veliká, a tak se jedné noci rozhodl pro útěk. Přeplaval řeku a dostal se na sovětské území, kde byl zachráněn.
Zde se stal členem Československé nezávislé brigády ve východní Evropě a zapojil se do bojů proti nacistické okupaci. Později vstoupil do Československé samostatné brigády v SSSR generála Ludvíka Svobody a velitele Karla Klapálka.
„Můj otec,“ vzpomíná Mario Burg, „přijel do Prahy v květnu 1945 jako člen Kombinovaného oddílu velitele Aloise Sitka, československo – britských spojených sil 18. regimentu a 1. armádního sboru USA.“ Tato návštěva trvala dva dny a Adolf se se svým oddílem dostal až na Václavské náměstí před Národní muzeum. Hlavní velitel Československých armádních sil generál Svoboda se tehdy snažil zablokovat kontakt mezi jeho vojáky a vojáky západních československých brigád. „Ale můj otec nepotřeboval tuto péči,“ vypráví Mario Burg, „šel směrem na západ města, přes most přešel Vltavu a odtud šel ulicí na Staroměstské náměstí a dál na Václavské náměstí, aby pozdravil a setkal se s bojovníky západních československých vojsk. Těch posledních pár květnových dnů druhé světové války, když zvítězila protifašistická síla nad nacismem, bylo velice důležitých. Přesto cítil, že pro něj jako pro Žida studená válka pokračuje dál.
Na vlastní oči pak viděl svého velitele Aloise Sitka, když navštívil generála Ludvíka Svobodu v hotelu Alcron blízko Václavského náměstí a když poté byly česko – americké jednotky nuceny vrátit se zpátky do Plzně nebo Příbrami za demarkační čáru, protože jim to nařídila Rudá armáda.“
30. května se Adolf Burg zúčastnil vítězné přehlídky československých brigád a mezinárodních spojených vojsk v Praze s prezidentem Eduardem Benešem a byl vyznamenán československým vojenským řádem „Za svobodu“ a Československým válečným křížem.
V ten den na Staroměstském náměstí poznal v zástupu své tři židovské spolubojovníky, velitele CIABG (1. československá nezávislá obrněná brigáda z 22. britské armády velitele Aloise Lišky) a tváří v tvář poznával další své přátele z dětství, z předválečných let v Berlíně. Pro něj to bylo až neuvěřitelné – tak brzo po genocidě židů v Evropě! Jeho otec mu říkal, že v československé armádě bojuje velmi mnoho židovských bojovníků.
Již v létě 1945 a po celý následující rok 1946 se z Československa stával velice silný, nezávislý a neomezený stát, odpovídající Henry – Morgenthauově plánu, podle kterého se měla československá spojená vojska podílet na vládě v Německu.
„Ale můj otec cítil zesilující se protidemokratické tlaky Rusů v Československu. Svobodovi vojáci nesměli v té době odejít do západního sektoru a podléhali kontrole ruských vojáků. A tak můj otec jednou v noci přešel přes demarkační čáru blízko Plzně do západního svobodného sektoru. Šel přes mýtinu obklopenou jedlemi, po jeho levé ruce vycházelo slunce a po pravé zapadal měsíc. Tady byl přivítán a přijat do CIABG, společně s americko – židovskou strážní organizací.“
Později odcestoval do Rumburku, do jeho rodiště a města jeho mládí, poté odjel do Berlína, kde pokračovalo jeho pátrání po příbuzných, kteří se však stali oběťmi holocaustu. Zde na britském pověřeném úřadě druhého spojeného štábu v Berlíně vystoupil z československé armády. A na nějaký čas se usadil v Itálii, ve Veroně. Tady se také seznámil s Adolfovou matkou, oženil se s ní a vrátil se s ní zpátky do Německa.
Od té doby žil v Berlíně, stal se představitelem organizace pro oběti nacismu a politické strany „Rassisch Religiös Verfolgter e.V.“ Zároveň podporoval a podílel se na různých aktivitách proti nacismu, a to od 50. do 70. let. Podílel se a organizoval i takové akce jako Mezinárodní setkání dětí v berlínském hotelu Hilton a spoustu vzpomínkových akcí. Cestoval po bývalých koncentračních táborech, ale navštívil i Lidice a Terezín. Oceňoval osobnosti a spolupráci na kongresech a setkáních evropských obětí a odporoval organizacím v Paříži a Bruselu. Byl aktivním bojovníkem za národní porozumění a celý svůj život bojoval proti antisemitismu, rasismu a nacionalismu. Velice úzce spolupracoval s německým ministrem vnitra panem Joachimem Lipschitzem. Jeho nejdůležitějším životním heslem byla tolerance. Zemřel v roce 2003.
(Mario Burg)

Petr Kien
31. 12. 1919 – říjen 1944
Na Nový rok 1919 se uprostřed města, tam, kde se dnes ve Varnsdorfu v pravém úhlu setkávají ulice Národní a Generála Svobody, narodil v německy mluvící židovské rodině chlapec. Jmenoval se František Petr Kien. Rodina jeho otce obchodovala s textilem. Přesto měli starosti. Otec Leonardo byl válečným invalidou z I. světové války a pobíral invalidní důchod.
František Petr vychodil ve Varnsdorfu německou obecnou školu a ještě v roce 1929 začal studovat na státní reálce. V té době už panovala hospodářská krize a došlo k úpadku rodinného podniku, a tak se na přelomu let 1929 – - 1930 Kienovi odstěhovali do Brna. Petr zde pokračoval ve studiu na německé reálce, hodně kreslil, maloval, skládal básně pod vlivem svých oblíbených autorů, kterými byli Dostojevský a Kafka. Podle PhDr. Jiřiny Kumstátové, autorky studie o Petr Kienovi, dokázal Petr ve svých karikaturách a kreslených příbězích datovaných z roku 1934 bravurní kresebnou zkratkou zachytit osoby ze svého okolí i vlastních představ. Zkoušel také akvarel a olejomalbu. Když v roce 1936 odešel do Prahy studovat na Akademii výtvarných umění, měl již přesnou představu o své budoucí životní dráze. Ale jeho obdiv patřil také divadlu a hudbě.
Již během svých studií se stal uznávaným členem pražské kulturní společnosti, jeho obrazy vystavoval i E. F. Burian ve svém Déčku. Ale sílící německý odpor k Židům posléze dopadal i na jeho duši a na jeho tvorbu. Jiskřičkou naděje se stala možnost emigrovat do Ameriky poté, co získal příslib na americké vízum, ale v poslední chvíli svůj odjezd, z již okupovaných Čech, zrušil. Musel by tu zanechat své milované rodiče a dívku, a to prostě nedokázal. Naopak, v roce 1940 se oženil s jemnou a inteligentní dívkou z pražské intelektuální rodiny Ilsou Stránskou. A přes houstnoucí celospolečenskou atmosféru tvořil ještě aktivněji – obrazy, skici, plakáty pro Burianova divadelní představení…
Byl však mezi prvními, kteří byli v roce 1941 deportováni do terezínského ghetta. Už v prosinci byl zbaven všech lidských práv a degradován na pouhé číslo. A přesto zůstal nepokořený. S dalšími internovanými umělci, kreslířem a karikaturistou Bedřichem Frittou – Taussigem, Leo Haasem, hudebníky, muzikanty a pěvci Viktorem Ulmanem, Hansem Krásou, Gideonem Kleinem, Karlem Ančerlem, se sólistou Národního divadla Karlem Bermanem, režiséry Karlem Meinhardem a Gustavem Schorschem vytvořili významnou kulturní skupinu, kterou doplňoval spisovatel Max Brod. Petr Kien horečně tvořil, kreslil a maloval, skládal básně, z nichž tři Gideon Klein zhudebnil, také vytvořil několik divadelních her, jejichž první uvedení se konalo tajně v terezínském ghettu. Jeho opera Císař Atlantidy, kterou zhudebnil Kienův spoluvězeň Viktor Ulmann a kterou režíroval Karel Meinhard a Gustav Schorsch, se premiéry v Terezíně nedočkala. Část zainteresovaných osob byla totiž z ničeho nic zatčena a deportována do Malé pevnosti. Odsud vedla cesta již jen do Osvětimi. Petr Kien zatčení unikl, ale jeho kulturní činnost byla znemožněna. Navíc ho postihla krutá rána – jeho žena Ilsa byla též deportována do Terezína a o několik měsíců později i jeho rodiče. Citlivému umělci, výtvarníkovi, básníkovi a dramatikovi se naráz zřítily poslední viditelné pilíře. Jeho přátelé zmizeli v Osvětimi a jeho rodiče byli zařazeni do transportu bez šance na návrat.
Petr a Ilsa se přihlásili dobrovolně do transportu rodičů. V říjnu 1944 jejich stopy v Osvětimi zmizely. Komíny pecí koncentračního tábora se jmennou evidencí o nikom nechlubily.
Ročenka KPMV 1997 – 1998

Květa Hovorková rozená Vacková 
31. 10. 1924 – 10. 10. 2002
Moje babička se narodila v pražské rodině českého dirigenta Karla Vacka. Když jí byly čtyři roky, zemřela jí maminka, a když jí bylo třináct let, ujala se její výchovy teta, sestra otce. Dospívající Květa tak vyrůstala v bohaté rodině německého podnikatele v německém Slezsku. Měli dopravní a zasilatelskou firmu, povoznictví a taxikářství a na nedostatek a bídu si nemohli stěžovat. Dokud nepřišla válka. Hitler ještě ani nebyl za Varšavou a oni museli všechno, co mělo kola, odevzdat německé armádě. S jejich obchodem byl rázem konec. Navíc museli všichni čtyři bratranci, strýc i babiččina první a největší láska Hans narukovat do armády. „Brečeli, když odjížděli, nechtěli nikoho zabíjet, nechtěli bojovat a především nechtěli umřít. Vždyť nejstaršímu bylo dvacet pět let a nejmladšímu osmnáct. Nenáviděli Hitlera a nenáviděli válku,“ vzpomínala babička. Opuštěné německé ženy nemohly dělat nic, než jen čekat na dopis od svých nejbližších a modlit se za ně. Pletly jim teplé ponožky, a když už se nedala nikde koupit pořádná vlna, páraly své svetry. „Maminko, mám strach.“ napsal do svého posledního dopisu nejmladší syn. „Uvízli jsme na nějakém nádraží před Moskvou a kolem nás jsou všude Rusové. Už nemám strach ze smrti, bojím se jen toho děsivého ruského „URÁ“ a líto je mi jen to, že tě už nikdy neuvidím…“
Babička a její teta již nikdy neviděly žádného ze svých mužů. Jeden padl někde u Moskvy a druhý v americkém zajateckém táboře. O osudu ostatních se již nikdy nic nedozvěděly.
V posledních dnech války kolem jejich domu procházely kolony zajatců z koncentračních táborů, tzv. pochody smrti. „Byl na ty nebožáky zoufalý pohled. A přitom to byli stejně mladí kluci, jako byli ti naši. Většinou to byli zajatí francouzští nebo britští vojáci. Vařily jsme jim, s ostatními ženami z okolních domů, brambory s trochou zeleniny a ve vodě vyvařovaly vepřové kůže, aby do sebe vězni dostali alespoň trošku vydatnou stravu. Věřily jsme, že když my pomůžeme jim, najde se někde na konci světa nějaká jiná hodná ženská, která nakrmí naše chlapce,“ vzpomínal Květa na poslední dny II. světové války.
Po jejím konci se musela vrátit do Prahy k otci, teta si mohla vybrat. „Vzala jsem si Němce a vychovala jeho čtyři syny, také Němce. Jsem sice srdcem Češka, ale zůstanu doma v Německu a budu čekat, že se moji synové vrátí.“ Nevrátili se. Tetu o několik týdnů odsunuli do válkou zničeného Berlína, kde nějaký čas živořila s ostatními odsunutými na berlínském náměstí a později v utečeneckém táboře. Svým českým příbuzným se již neozvala, tehdejší moc v ČSSR a NDR jim žádný kontakt nedovolila. Město ve Slezsku, kde teta žila dlouhé roky a kde moje babička Květa prožila nejkrásnější a nejstrašnější období svého života, připadlo Polsku. ¨
gdo

Tisk Tisk | E-mail E-mail