Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

I tak je možné prožít státní svátek

Bylo 28. října, tedy státní svátek a vytoužený den volna. Počasí nestojí za nic, mrholí a je mlha – ideální počasí pro sport zvaný gaučink. Po dobrém obědě na stole voní káva.
Idylku naruší nepříjemné zvonění telefonu. Volá náš výcvikář z jiříkovského kynologického klubu: „Do půlhodiny je sraz v Rumburku, policajti hledají již dva dny nějakou ženskou. Tak vemte psy a pojďte pomoct!“ A je po klidu. Házíme na sebe šusťákovku, bereme vodítka. Sešlo se nás osm psovodů. Přebírá si nás policista a jedeme na Dymník. Na vrcholku leží mlha, mírně mrholí. Fuj, to je hnus. Rychle seznámení se situací – mladá žena odešla za dramatických okolností z domu, hrozí sebevraždou. Už dva dny ji hledáme, ale nic, zbývají lesy kolem Dymníku a směrem na Skřivánek. No nazdar – to je lán světa! Pohled na fotku z počítače – tak nevím, jestli bychom ji podle toho poznali, snad spíš ta červená bunda, co má mít na sobě. Policista rozdílí úkoly – rojnici tak deset patnáct metrů od sebe, prohledat všechno, proti nám jdou apolicejní psovodi, sejdeme se na přehradě, pak se uvidí, co dál. Co když ji najde někdo z nás? Ta otázka zazněla poněkud stísněně. Volejte tísňovou a snažte se sehnat nás ostatní. Tak nevím.
Vyrážíme. Jsou mezi námi i Rumburáci, kteří to tu znají, jeden z nich vybíhá honem k věži a do přilehlých lomů, my ostatní jdeme lesem. Boty rychle nasakují mokro z promáčené půdy. Psi dostávají povely a začínají revírovat terén kolem nás. Cvik naučený a stokrát, stokrát zopakovaný v bezpečí a klidu našeho cvičáku nyní zkoušejí naostro v lese, kde už teď ve tři hodiny stojí viditelnost za starou bačkoru. Mraky visí na špičkách smrků, vždyť ani vrtulník s termovizní nemohl vzlétnout! Červenou bundu snad auvidím, ale co když ji už nemá a je v černém svetru? Spoléhám na skvělé čenichy našich psů. Bezelstná psí dušička! Ti hafani jsou ve svém živlu! Konečně nějaká činnost! Přemítám, zda je možné najít člověka v lesích kolem Rumburka, když bude někde „zašitý“. Ani přesně nevím, jak dlouho jdu, když našemu policejnímu průvodci zvoní mobil. Pár rychlých stručných vět. Píská na prsty a svolává nás, lesem zní volání, některé sháníme mobilem, zašli příliš daleko. Našli ji! A živou! Scházíme se na parkovišti a všichni si sdělujeme dojmy. Shodujeme se na jediném: celou dobu se nám honila hlavou myšlenka, ať ji někdo už najde, ale proboha, ať to nejsem já! Všem se nám ulevuje, tlacháme takové ty šibeniční vtipy a jsme rádi, že to je v pohodě. Skáčeme do aut, těšíme se doma na suché ponožky. Cestou potkáváme policejní psovody, vypadají, že toho po dvou dnech mají plné zuby. Jediný, kdo je smutný, jsou naši psi. Kdy si zase budou moct vyrazit s námi do lesa a tak pěkně si zařádit! čtenáře Rumburských novin zdraví kynologové z Jiříkova

Tisk Tisk | E-mail E-mail