Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

Kdo jsme a odkud pocházíme?

rn0909_2 O vyprávění jsem tentokrát požádala pana Cyrila Lorence.

Pane Lorenci, jakými cestami se ubíral váš život před příchodem do Rumburku?

Vrátím se časově ještě o trochu dál. Narodil jsem se ve Vídni, ale tam jsem dlouho nepobyl. Dětství jsem prožil u babičky na Českomoravské vysočině v krásné vesnici Telecí.

Lidé tam byli velice hodní, vesnice měla dva kostely, evangelický a katolický. Odtud jsem později odešel za matkou do Nového Města nad Metují, kde jsem chodil do měšťanky.

Když jsem měl jít do učení, rozhodl jsem se pro obor mistr cukrář. Odjel jsem do Litoměřic, do Sudet. To proto, že v Čechách se učeň trápil čtyři roky, v Sudetech jenom tři. Měl jsem veliké štěstí. Můj šéf byl Čech a měl pět dětí, tedy včetně mne šest, protože se mnou jednal jako s vlastním synem. Později musel utéct před henleinovci, kteří si ho vzali na mušku. Vyučil jsem se oboru cukrář – kavárník a naučil se obstojně německy. Po vyučení jsem pracoval u firmy Pelant na Vinohradech. To už svět byl ve válce. Byl jsem tehdejší mocí povinně nasazen do protiletecké obrany (protiletecká policie). Museli jsme projít výcvikem, hlavně protipožárním, a pak jsme dělali kontroly u hasičů z povolání a zasahovali při náletech. V revolučních květnových dnech jsme se všichni zapojili do odboje a ve dnech Pražského povstání jsme pomáhali hlavně u rozhlasu.

Ihned po skončení války jsme byli přiřazeni ke 28. vojenskému pěšímu pluku a byli jsme pověřeni organizováním odsunu Němců od Prahy po Sudety. Začínali jsme v Dubí, bydleli jsme tam na faře. Odtud jsme postupovali do České Lípy a odváželi Němce přes Rumburk do Dolní Poustevny, kde jsme je předávali druhé straně. Už tenkrát se mi Rumburk jako město líbil. Když jsme při plnění úkolů potom došli až sem, všiml jsem si, že zde je volná cukrárna a u správní komise jsem o ni zažádal. Byla na hlavní ulici, dnes tř. 9. května. Krajina v okolí města mne tak oslovila, že jsem se rozhodl usadit se v Rumburku natrvalo. U armády jsem požádal o tři dny volna a odjel do Rumburku. První noc jsem spal v Marxu na náměstí, ale byly tam štěnice a to se mi moc nelíbilo, tak jsem se přesunul do Besedy (dnešní Venuše). V září jsem byl uvolněn z armády a v říjnu otvíral krám. Ne však ten, o který jsem původně žádal, ten už nějakými cestami přidělili někomu jinému.

Na rekonstrukci kavárny Riedel v dnešní ul. SNP a její uvedení do provozu jsem si potřeboval vypůjčit peníze. Tehdejší ředitel spořitelny L. Kosejk mi bez problémů pomohl.

V Podluží byla parketárna, a ta mi okamžitě poslala nejen parkety, ale i šikovného dělníka německé národnosti, který dokázal během jediného dne položit parkety do celé kavárny. Pánové Sattler a Fryč mi vymalovali a provoz mohl začít.

V té době jste byl sám, nebo jste už byl ženatý?

Přišel jsem sem svobodný, ale už trochu zadaný. S manželkou jsme se znali z Prahy. A tak jsem jí napsal něco v tom smyslu, že buď přijede, nebo z toho nebude nic. Svatba byla 9. ledna l946. Takže letos jsme oslavili již 58. výročí společného života.

Nelitoval jste někdy? Ne toho manželství, ale toho, že jste se usadili v Rumburku?

To rozhodně ne. Měl jsem tady spoustu dobrých kamarádů. Scházeli jsme se v hospodě u Hanáka, jestli víte, kde to bylo.

Aby ne, dneska je tam parkoviště naproti domu kultury. Měli tam takové ošklivé veliké psy – boxery. Hrozně jsem se jich bála. Asi proto se mi zdáli ošklivými. Několikrát jsem kvůli nim obešla kus Jindřichova, abych se jim vyhnula.

Konala se tam také výroční schůze fotbalistů, která mne zvolila předsedou. Upozornil jsem přítomné, že nejsem členem oddílu. Vůbec to s nimi nehnulo, dali mi přihlášku a musel jsem podepsat členství. Samozřejmě, že jsem podepsal rád.

Od roku l945 jsem členem Svazu protifašistických bojovníků. Více než 40 let jsem organizoval zájezdy pro členy do NDR na Rujanu. Dodnes na ně účastníci vzpomínají. Byly cenově levné a velmi zajímavé, poučné a pochopitelně veselé.

Když mi znárodnili cukrárnu, pracoval jsem v Jednotě jako vedoucí cukrářské výrobny, která byla v Palackého ul. Pak zase nařídili, že výrobny mohou mít pouze státní podniky, nikoliv družstva, tak jsem šel pracovat do restaurací. Život byl plný zvratů, příjemných i nemilých, ale stál a stojí zato!

Za rozhovor panu Lorencovi
děkuje B. Ledvinková

Tisk Tisk | E-mail E-mail