Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

Kdo jsme a odkud pocházíme?

Libuši Sokolovou znám léta. Vždycky ve mně budila respekt a úctu. Na první pohled působila přísně, ale když jsem ji poznala blíž, objevila jsem její jemný smysl pro humor a s ním spojené umění vtipného glosování ve verších všeho, co se kolem ní dělo a co si zasloužilo její pozornost.

Libuško, kde jsi započala svůj život?

Narodila jsem se v Praze na Smíchově pod Petřínem a křtěná jsem Vltavou. Pražská patriotka, která si život jinde nedovedla představit. Tatínek byl zaměstnán v Poštovní spořitelně, maminka v domácnosti. Měla jsem o dva roky mladšího bratra. Když jsem v roce l938 absolvovala obchodní školu, nastoupila jsem do Anglobanky. Tam jsem byla svědkem zoufalství Čechů vyhnaných po Mnichově ze svých pohraničních domovů. V batozích měli zabalené hlavně peřiny, v náručích děti, v rukou vkladní knížky, z nichž si potřebovali vybrat peníze. Jenomže probíhala mobilizace. Na vydávání úspor bylo vyhlášeno moratorium. Ženy na kolenou prosily, abychom jim dali peníze, protože neměly čím nakrmit děti, ani nebylo za co zajistit si střechu nad hlavou. Nebylo to však nic platné, peníze jsme vydat nesměli. Byl to strašný zážitek! Na pokladnách až do mobilizace sloužili pouze muži. V době jejich nepřítomnosti se tam dostaly ženy. Byla jsem jednou z nich, ale jedinou, která tam zůstala i po návratu mužů do služby. Svoji práci jsem měla ráda, jenomže přišla okupace. Anglobanka likvidovala a zaměstnanci byli převáděni do různých německých peněžních ústavů. Dostala jsem se do Union banky. Mluvit se zde smělo pouze německy. Pracovala jsem tam do roku l945. Naše pobočka byla právě proti Lidovému domu, který byl ve válce obsazen Němci. Ti, když Češi 5. května vyvěsili naši státní vlajku, zaútočili na ně granáty. Sledovala jsem to z okna, bylo to dost děsivé divadlo. Po skončení války se Anglobanka začala adaptovat a já jsem se mohla vrátit. Myslela jsem, že banka a Praha jsou mi osudem.

A byly?

V roce l945 se oženil můj bratr. Rodiče jeho ženy se odstěhovali a mladí odjeli brzy za nimi. Kam myslíš? Správně, do nějakého neznámého města kdesi v pohraničí s názvem Rumburk. Bratrovi se asi trochu stýskalo nebo se chtěl pochlubit, dnes už nevím, ale faktem zůstává, že mne v dubnu l946 pozval na dovolenou. Do té doby jsem byla hluboce přesvědčena, že jediné místo, kde mohu žít, je Praha.

Ono se to snad nějak změnilo?

Když teď řeknu, že Rumburk mne okouzlil, že jsem se přímo zamilovala do jeho přírody, bude se to možná dnes někomu zdát jako hodně nadsazené. Jenže jako pražské dítě jsem si vůbec neuměla představit, co to je krásný les plný života. Na procházkách pod Dýmníkem jsem potkávala strašnou spoustu různé zvěře, někdy jsem ani nevěděla, co je to za zvířata, zpívali tady ptáci, voda v potoku byla čirá? Byla to pohádka umocněná mým mládím, mými sny. Najednou jsem měla pocit, že bych tady hrozně chtěla žít. Užila jsem si nádhernou dovolenou a domů se vrátila tak zotavená a dobře vypadající, že můj doktor, když mne prohlédl, zkonstatoval, že bych to měla v Praze zabalit a jít tam, kde je zřejmě pro mne to správné klima. A já jsem to udělala!

Tehdejší ředitel rumburské pobočky Pragobanky Vladimír Bořík zoufale sháněl české zaměstnance. Měl o mne zájem a potřeboval mne rychle. Praha mne na moji žádost přeložila v létě l947 na rumburskou pobočku. Zároveň se mnou tam z chebské pobočky přišel další pracovník, jistý pan Sokol. Seznámili jsme se, přeskočila jiskra a svatba byla již v prosinci téhož roku.

Tak to tedy byla rychlovka!

Byla to spíš nutnost. Manžel měl nastoupit do Pragobanky v Sofii a já jsem chtěla být s ním. Jenže, nikam se nejelo! Vláda zestátnila peněžnictví. A my jsme své hnízdo definitivně začali budovat v Rumburku. Nakonec Prahu opustili i moji rodiče. Koupili domek vedle bratra v Purkyňově ulici. My jsme s mužem nějaký čas bydleli s nimi a v roce l948 jsme dostali byt a přestěhovali se do budovy Komerční banky. Rodičům se tady také líbilo a moje pražská maminka s pěknou zahrádkou a se slepicemi a kachnami na dvorku byla šťastná v pohraničí.

Osm let jsme byli s manželem šťastni, ale chyběly nám děti. Potom konečně přišel Pavlík a za dva roky Péťa. Jenomže rodinného štěstí nám osud vyměřil hodně krátký čas. V roce l959 manžel náhle zemřel ve věku 42 let. Zůstala jsem s dětmi sama. Do toho u otce diagnostikovali rakovinu, matku postihl infarkt. Toto období bylo hrozně těžké, nevěděla jsem, co dřív! Když jsem se měla vrátit z mateřské, byla banka v likvidaci. Dostala jsem místo v Rukovu, kde jsem od roku l959 pracovala až do důchodu, tedy do roku l976.

rn0308_1
Libuše Sokolová se svým manželem. Foto soukromý archiv

Opravdu jsi nikdy nelitovala, že jsi se rozhodla pro Rumburk?

Někdy se mi vtíraly do hlavy myšlenky, že jsou to tady Sudety, že byly obydlené z větší části německým obyvatelstvem, že to se asi bude chtít vrátit. Od chvíle, kdy nás opustil manžel, jsem měla pocit, že tady nebudeme moci zůstat natrvalo.

Jednou jsem ale jela s dětmi z nějakého kulturního zájezdu. Když jsme se přehoupli přes kopec na Studánce a vítal nás pohled na osvětlený Rumburk, Pavlík náhle řekl: „Hele, mami, můj rodný Rumburk.“ Tenkrát jsem si definitivně uvědomila, že to je náš domov navždy. Je to krásný kraj. Vždycky, když jedu od Děčína a rozprostře se přede mnou ta nádherná scenérie českokamenických lesů a kopců, do očí se derou slzy a ten pohled ve mně vyvolává nádherná slova i melodii naší hymny. Úzký vztah k přírodě, této zemi, jejím dětem mne přivedl k tomu, že jsem v roce l970 dokonce vstoupila do Junáka, to už byl vlastně opět organizací v ilegalitě, a pracovala jsem v něm až do roku 2003.

Život se s tebou, Libuško, moc nemazlil. Musela jsi okusit i bolest pro matku nejtěžší. Přesto máš tolik pozitivního vnímání světa, že by ti leckterý mladý pesimista mohl závidět. Dneska po všech životních peripetiích žiješ v domě s pečovatelskou službou. Jsi spokojená?

Ano, moc se mi tady líbí. Dokonce jsme si v minulosti dokázali postavit i vlastní kapelu. Scházela se na zkouškách, tvořili ji 2 muži a 4 ženy. A když jsme už něco uměli, hrávali jsme v naší společenské místnosti a jezdili jsme hrát i do domova důchodců ve Filipově. Tam jsme dokonce vyhráli i soutěž hudebních skupin podobného ražení. Pozitivní je, že si každý má možnost najít v DPS kamarády podle vlastního gusta. Jezdíme společně taxíkem na kulturní pořady, scházíme se u příležitosti narozenin či svátků? Nemám zde pocit osamělosti. A to je v tomto věku to nejdůležitější!

Za vzpomínky děkuje B. Ledvinková

Tisk Tisk | E-mail E-mail