Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

28. říjen 1918 – Den, na který musíme být hrdí

autor: Gabriela Doušová

Svítá. Praha se probouzí do nového dne, o němž nikdo ještě netuší, jak převratným se pro český národ stane. Žádný z Čechů, kteří právě vstávají, netuší, že včera ministr zahraničí hrabě Andrássy uložil rakousko-uherskému velvyslanci ve Stockholmu  odeslat odpověď na nótu amerického prezidenta Wilsona, v níž vídeňská vláda souhlasila s Wilsonovým názorem o právech národů rakousko-uherských, zvláště o právech Čechoslováků a Jihoslovanů. Tím přijala podmínky příměří a žádala tak prezidenta, aby učinil veškeré přípravy pro vyjednávání o příměří. Bylo to přiznání naprosté porážky a pokud nótu někdo nestudoval pečlivě, mohl si ji snadno vykládat jako okamžitou kapitulaci. A to se také stalo…

28.10.1918 v půl sedmé ráno se sešel Alois Rašín s jednatelem Národního výboru Soukupem a Stříbrným a všichni se vydali ke Švehlovi, předsedovi Zemské hospodářské rady na vedení agrární strany na Havlíčkově náměstí. Jednalo se sice o soukromou schůzku těchto čtyř významných činitelů, ale na ní se dohodli, že v případě kapitulace mocnářství převezmou vyživovací Válečný obilní ústav a pokusí se převzít i moc ve vznikajícím státě. Vše bylo dosud v rukou mocnářství, policie, armáda, soudy, pošty i dráha, proto se rozhodli právě pro obsazení úřadu, který měl v hubených válečných letech značný význam. To se o několik hodin později povedlo bez větších potíží.

Mezitím dorazila do redakce Národní politiky zpráva o Andrássyho nótě a tajemník redakce Čvančara a ředitel tiskárny Geistlich ji nechali vyvěsit na tabuli před budovou s výrazným nápisem „Příměří“. Zároveň na domech Politiky vyvěsili červeno-bílé prapory. Kdoví, zda lidi zmátla ta část nóty, v níž se mluvilo o bezvýhradném uznání „práva Čechoslováků a Jihoslovanů“ nebo to, že nad budovou Národní politiky zavlály červeno-bílé prapory, rozhodně však právě v této chvíli strhl první voják ze své čepice Karlíka (odznak) a lid se začal rozutíkávat a roznášet novinky dále. Začala revoluce!

Za chvíli již lidé na Václavském náměstí zpívali a strhávali vojákům Karlíky. Další se vydali zdobit tzv. Slovanskou lípu k hotelu Zlatá husa.

Vyšla zvláštní vydání Národní politiky a Národních listů a pracovníci listů je spolu se sluhy ihned prodávali na ulicích. Práce v pražských továrnách se zastavila. Prázdné tramvaje stály v centru Prahy, někteří řidiči a průvodčí pomáhali sokolům a studentům udržovat v ulicích pořádek. Před Zlatou husou se již formovaly manifestační pochody.

První z nich se vydal k Příkopům a dále ke Staroměstkému náměstí, aby na této oblíbené promenádě německých i rakouských důstojníků provolal slávu Wilsonovi, Masarykovi i českým legionářům. Státní zaměstnanci, které průvod během své pouti potkával, si ochotně strhávali z uniforem odznaky monarchie. Potom průvod potkal agrárnického poslance a katolického kněze (jenž ovšem brzy po revoluci pomáhal vytvářet církev československou) ThDr. Isidora Zahradníka. Jakmile ho dav poznal, okamžitě ho vyzdvihl na ramena a pokračoval k soše sv. Václava. Tam Zahradník vystoupil na nejvyšší stupeň a pronesl řeč, v níž prohlásil: „Navždy lámeme pouta… Jsme svobodni…!“ To bylo první veřejné vyhlášení samostatného státu. V tu chvíli si začali přítomní vojáci strhávat odznaky z čepic a přísahat věrnost vlasti, stejně jako ostatní přihlížející.

Po Zahradníkově projevu se začali řečníci rychle střídat, a tak se v řečnění vystřídali jakýsi český poručík, jugoslávský saniťácký nadporučík, budoucí komunistický primátor Prahy Vacek, tajemník sociálně demokratické Dělnické akademie Šebl, jako zástupce Jugoslávců profesor Kluič… Zahradník poté odjel vozem na nádraží Františka Josefa a nechal odeslat železničním spojením českým stanicím telegram, v němž oznamoval vznik českého státu a nařizoval odstranit všechny znaky a značky bývalého státu. Tato informace jednak zásadně přispěla k informovanosti venkova, kde dosud nikdo nic netušil, jednak pomohla jemu samému k pozdějšímu zisku postu ministra železnic v prvé československé vládě. Zahradník si tento den získal obrovskou autoritu…

Čtyřka předsednictva NV si uvědomovala, že jde o revoluci z omylu, vyvolanou chybným výkladem Andrássyho nóty, teď už však nebylo cesty zpět, naopak, bylo třeba neprodleně konat. Podařilo se jim převzít policii, ta nabrala velice rychle nový kurs a zajistila předsednictvu i několik aut. Asi ve 12.00 hod. se pak vydali všichni na místodržitelství, kde požádali viceprezidenta Jana Kosinu, aby místodržitelství nadále řídil jménem NV. Odtud pak zamířili do Sněmovní ulice, kde v prostorách dnešního parlamentu sídlila Zemská správní komise vedená hrabětem Schöenbornem. Oznámili mu zhruba to co Kosinovi, dodali jen, že na NV přechází i zemská samospráva a její pracovníci by měli složit nový slib věrnosti. Schöenborn po kratším váhání souhlasil. Když se čtyřka z NV vracela z Malé Strany do centra, byla již celá Praha na nohou. Lidé jásali, zamazávali německé nápisy a strhávali vývěsní tabule, začalo živelné přejmenovávání ulic, mostů a budov. A aby nevypukly nepokoje, poslalo vedení NV do ulic kapely, aby se davy vybouřily při zpěvu národních písní.

Na křižovatce ulic Jindřišské a Vodičkovy vystoupil na sedadlo auta Stříbrný a vyhlásil vznik československého státu. Pak se ujal slova Soukup, jenž oznámil převzetí Obilního ústavu a požádal shromážděné, aby se vyvarovali násilí. Když skončil, začali se členové NV v autě nadšeně objímat. Lid bouřil.

U Národního divadla se zpívalo, řečnilo a recitovalo. Karel Hašler recitoval lidem francouzskou revoluční báseň. Ten den nebylo nic prostšího, než pronést projev, dav odměnil každého řečníka nadšeným aplausem. Na pořádek v ulicích dohlížely stráže ze Sokola a Dělnických tělovýchovných jednot, ale i řadoví členové NV, kteří dostali na levý rukáv široké trikolóry. Naštěstí k větším nepokojům nedošlo. Nejvážnějším incidentem bylo patrně napadení německého konzulátu, kde demonstranti strhali nápisy, ovšem státní symboly nechali na pokoji a nezpůsobili ani žádné větší škody.

Ani armáda se do žádného konfliktu nehnala. A ve chvíli, kdy zástupy nadšených Čechů přicházely na Václavské náměstí za zpěvu písní Kde domov můj a Hej Slované a objevili se zde čtyři roty maďarských vojáků, nedošlo proti všem očekáváním ke střetům, ale naopak ke vzájemnému sbratření. Ostatně prostí vojáci již v té době odmítali plnit rozkazy a ani důstojníci si nebyli příliš jistí, zda monarchie ještě vůbec existuje.

* * *

Po sedmnácté hodině se sešel v Obecním domě NV. Švehla přečetl Rašínův zákon, který vyhlašoval samostatný československý stát. Dále v několika článcích stanovil, že státní formu státu určí Národní shromáždění, dále to, že všechny úřady, které se mimochodem podvolily velice rychle a ochotně, jsou podřízeny NV. Důležitým krokem bylo to, že ponechával v platnosti všechny zemské i říšské zákony. Rašínův zákon vstoupil v platnost okamžitě a Národnímu výboru bylo uloženo jeho provedení. Byl podepsán pěti lidmi – na poslední chvíli přibyl spíše do počtu Slovák Vavro Šrobár. Dále byl schválen i Manifest k národu, jímž se celé zemi oznamoval vznik československého státu a jenž byl oficiálně zveřejněn příštího dne. NV rovněž přijal nařízení o zásobování a zakázal vývoz potravin a uhlí ze země.

* * *

Během odpoledne zorganizoval na Žofíně předseda Sokola Scheiner vojsko složené z českých důstojníků a vojáků a příslušníků Sokola. A velící generál českého vojska Kestřanek mezitím vyjednal s rakousko-uherským podmaršálkem Zanantonim kompromisu. Obě strany o něm jednali v Obecním domě a dohodly se na spolupráci České a Rakousko-uherské armády při udržování klidu a pořádku, zastavení inzultací a projevů proti vojákům, dále na zabezpečení muničních skladů sokoly, zabezpečení zásobování vojska atd. Rovněž bylo domluveno zajištění odsunu vojenských posádek složených z cizinců pryč z Čech. Dalšími požadavky NV byla demilitarizace podniků a amnestie pro 560 vězněných účastníků rumburské vzpoury a také pro další vězně terezínské pevnosti.

Obsah dohody se okamžitě rozkřikl a byl uvítán s nadšením.

V té době již začínalo pršet a ochladilo se. To bylo pro udržení pořádku velice důležité, špatné počasí zahnalo většinu lidí z ulic domů, davy prořídly, po ulicích patrolovaly sokolské hlídky. Na Švehlův pokyn se ještě do pražských divadel rozjeli někteří členové NV, aby oznámili divákům nově nabytou svobodu. Praha a nové Československo se pomalu ukládalo ke spánku. Málokdo v tu chvíli hleděl do budoucnosti bez euforie.

 

Realista Viktor Dyk však tu noc napsal:

Kokardy, jásot, na praporu prapor.
Srdce se v dálku rozletí.
Jak je to krásné překonati zápor
a býti, růsti, stavěti!

Leč všichni vy, jimž srdce pýchou ztvrdla,
jež opájí dne oslava,
poslyšte výkřik z básníkova hrdla
Boj teprve nám nastává!

Boj se sebou, se všemi zlými pudy,
se sobectvím, jež vede v sráz.
Nezapomeňte na svých otců bludy,
nezapomeňte běsů v nás!

Tisk Tisk | E-mail E-mail