Rumburk.cz RN.Rumburk.cz VstupenkyRumburk.cz DKRumburk.cz SRAS.cz

Loretánský kapucín aneb Komu straší ve věži

autor: Očitý svědek R.B.

rn0608_0 Nikdy jsem žádné strašidlo nepotkal, tím méně ducha, i když jsem o nich slyšel spoustu více či méně fantastických historek.

Je to již několik pátků, co jsem poprvé zaslechl o duchu kapucína, který bloudí ambity rumburské lorety a komplexem bývalého kapucínského kláštera. Na jednu stranu děsí přechodné obyvatele tohoto místa, na stranu druhou si pokládám otázku, kdo koho tady vlastně děsí a kdo je tu vlastně vetřelec. Vždyť řád kapucínů měl svůj klášter právě zde a mnozí z nich tu zůstali na věky! Není to tak dlouho,  co jsem byl účasten slavnostního navracení schránek s historickými archiváliemi do kopule věže vstupní části lorety v Rumburku. Při této příležitosti se také sešlo několik významných patronů tohoto svatostánku. Vše probíhalo normálně a dokonce ani to, že se na mne při představování nedostalo, nikoho nepřekvapilo. Vždyť jsem vůči loretě bezvýznamným hostem. Ale ten podivně vyhlížející starý muž k ní očividně patřil a přec si ho nikdo nevšímal. Když se hosté rozcházeli k připravovanému vyzdvižení kopule a jejího příslušenství, zůstal onen tajemný stát. Čekal jsem také, neboť podle všech pravidel měl onen tajemný přednost. Jaké však bylo mé překvapení, když mi onen tajemný pokynul rukou, abych šel před ním. Tehdy jsem si ho poprvé mohl lépe prohlédnout. Jeho kůže byla vrásčitá a napovídala o velmi vysokém věku. Čelo bylo taktéž proťato neforemnými rovnoběžkami. Jeho jistě šedivé vlasy pak zakrývala špičatá kápě, která se odshora dolů měnila v jediný tmavě hnědý celek, jakýsi plášť. Tam, kde plášť končil, začínaly jeho boty, lépe řečeno sandále, které byly zcela určitě ruční výroby. Jeho oči připomínaly dvě černá kolečka. Byly jak dvě vyhaslé sopky, a přec v místech, kde se obvykle vyskytují čočky, svítily bílým svitem měsíce dvě hvězdy.

Vše se odehrálo tak rychle, že si nikdo nemohl povšimnout mého užaslého výrazu nad tím zjevením. Nežli jsem se vzpamatoval, byl pryč. Vzpomněl jsem si na jeho výzvu a vyšel jsem ze dveří. Přesto, že jsem si byl stoprocentně jistý, že jsem ho neviděl vycházet ze dveří, byl tam. Stál stejně strnule a bez jakéhokoliv výrazu pokynul rukou, abych ho následoval. Opět se ztratil a jen stín mihnuvšíse na okraji schodiště do patra napovídal kudy dál. Vyšel jsem v patře a přímo naproti jsem spatřil hodinový stroj. Nebyl v činnosti. Do ticha věže se rozprostřel hlas zvonu. Vzhlédl jsem k prázdnému provazu a marně hledal ruku, která zazvonila. Vtom jsem spatřil známou postavu v kápi, jak mi kyne rukou, abych pokračoval ve výstupu na věž. Ještě jsem se ani nedotkl letitého schodiště a již jsem slyšel praskání schodů při prohýbání nad něčími kroky. Odhodlal jsem se a vylezl jsem až k poklopu, který dělí kopuli věže od volného prostranství nebe. Nazdvihl jsem poklop a vtom jsem ho znovu spatřil. Držel v ruce oprať zvonu a pomalu uváděl jeho kolébku do pohybu. Krátce nato se ozvalo známé bim bam, bim bam. Zvyšující se lomoz ve věži mne vyhnal ven na lešení a přec se mi zdálo, že všechny ostatní nechává tlukot srdce letitého zvonu chladnými. Dozníval hluk zvonu a já se rozhlížel z výšky nad městem. Byla to nádhera. Spatřil jsem dole v bezprostřední blízkosti svaté chýše ty, kteří byli méně odvážní a zůstali v bezpečí zemské přitažlivosti. A vtom jsem je spatřil. Jeden, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, šestý, sedmý…, všichni bezhlasně vycházeli z ambitů v místě spojení s kostelem sv. Vavřince a vcházeli do svaté chýše. Chtěl jsem vykřiknout na celé město: páni, vidíte je taky!?! Jak jsem sbíral síly k výkřiku úžasu, spatřil jsem ho vedle sebe. Jeho vrásky se narovnaly a snad se i usmál, poprvé za tu dobu. Pohlédl mi do očí a bylo vidět, že mi chce něco říci, anebo že velmi stojí o to, abych cosi pochopil. Poté pokynul rukou směrem ke svaté chýši a opět zmizel. Podíval jsem se dolů po lešení a raději jsem se vracel zpět dolů vnitřkem kopule. Vlezl jsem do úzkého otvoru průlezu a marně hledal nějaké schody. V duchu jsem prosil o pomoc a přišel! Posvítil mi loučí, která prozářila celou kopuli, až bylo vidět trámoví, žebříky i nápisy na zvonech. U hodin mne opět opustil. Sešel jsem dolů a užasle jsem pozoroval noční oblohu, na které zářil měsíc v úplňku. Stál jsem tam sám uprostřed nádvoří a nevěřil svým očím.

Oprášil jsem si oblečení, oblékl bundu a pospíchal do kaple. Dveře byly otevřené a vnitřek byl ozářen světlem loučí. Můj přítel stál před černou madonou a jeho přátelé stáli podél stěny s votivními svícemi. Všem svítily oči temnotou a v jejich temnotách zářily hvězdy. Náhle se ozval chórový zpěv, který přehlušil mrtvolné ticho. Za tohoto zpěvu se všichni poklonili černé madoně a pomalu odcházeli ven z kaple. V rychlosti jsem se poklonil také a následoval je. Za jednohlasného zpěvu se skloněnými hlavami vešli do ambitů. Louče po stěnách svítily prskavým plamenem a ve vzduchu voněla pálící se smůla. Tajemné postavy se blížily ke spojovací chodbě mezi ambity a kostelem sv. Vavřince. Můj přítel pokynul rukou a dveře se otevřely. Všichni vešli do chodby a já je následoval. Již brzy jsem rozpoznal interiér kostela, který vystupoval ve světle loučí. A náhle se všichni zastavili u schodiště do sklepa. Seřadili se kolem a jejich zpěv ustal. Najednou mi to došlo, vždyť kostely sklepy nemají, snad jen …, hrůza!!!! Naskočila mi husí kůže, když jsem spatřil, jak tajemné bytosti z dávných věků neslyšně sestupují po schodech do temné komory pod podlahou, kde se tajemně ztrácely v černočerné tmě. Jako poslední zůstal stát nad temným otvorem můj přítel. Pravou rukou mi pokynul, abych ho následoval. Odmítavě jsem zakroutil hlavou a on jen smutně pokrčil rameny. Dlouze se mi podíval do očí, ve kterých se snad zatřpytila rosa lítosti, a začal sestupovat pomalu po schodech do temného příbytku smrti. Jak sestupoval dolů, ubývalo světla a oheň jeho louče se mihotal ve stále se zesilujícím průvanu. Když už byl vidět pouze jeho stín, louč zhasla a naprostá tma s hrobovým tichem uzavřela prazvláštní setkání s dávnými obyvateli tohoto místa.

Pospíchal jsem z hrobové tmy i ticha a spíše po paměti jsem vyrazil směrem zpět. Dveře byly ještě otevřené, a tak jsem jimi rychle vběhl do tušeného bezpečí ambitů. Dveře průchodu se s ohromným rachotem zabouchly a náhle se všude rozhostil krásný slunečný den. Promnul jsem si oči a opět uslyšel projíždějící auta, lomoz od řemeslníků. Sním či bdím, napadlo mne a pospíchal jsem do svaté chýše. Dveře byly opět otevřené, louče nikde, tajemné postavy byly pryč. Byly tu vůbec někdy? Ptal jsem se sám sebe a v tom jsem sklouzl očima od černé madony až k podlaze. Mizející zbytky smůly a stopy otisknuté v prachu mne velice rychle přivedly zpět k zavřeným dveřím spojovací chodby. Vzal jsem za kliku, nepovolily. Pouze mizející stopy dávaly tušit o událostech, které zcela určitě nebyly snem.

Vyšel jsem z ambitů a přemýšlel nad prostinkou otázkou. Co to vlastně kapucíni chtěli nám lidem sdělit. Jaké tajemství skrývá jejich krypta? A v tom jsem vše pochopil.

Tisk Tisk | E-mail E-mail